sobota 29. června 2013

Moje běžecké slasti a strasti

Dnes to šlo dobře. Mezi zuby mi přistála jen jedna moucha a nálada vzrostla o sto stupňů. Běhání má však i své stinné stránky.

Ale protože se má nejdřív chválit a až pak kritizovat, napíšu ještě, proč mám běhání ráda a co mi přináší.


1. Pročištění hlavy a radost - s každým krokem setřepávám starosti běžného dne, jen běžím, užívám si to. Mám pocit svobody a volnosti. Můžu běžet kam chci a jak chci. A aniž se o to snažím, v hlavě se mi rojí nové nápady a myšlenky, to asi tím přívalem kyslíku do mozku. Po běhání mám jasnější uvažování a vidím všechno pozitivněji.

2. Udržování postavy a kondice - snažím se běžet vždy kolem třiceti minut, abych spálila i trochu tuků, ale určitě i kratší běh je prospěšný. Zlepšuje se celková kondice, tvoří se svaly, prostě dobrý způsob, jak se udržovat.

3. Překonávání sebe sama - každý můj běh, delší než 1,5 kilometru, je mojí malou výhrou. Na základce pro mě byla patnáctistovka doslova cestou peklem. Jednou bych chtěla zkusit nějaký kratší závod, s cílem jej dokončit, ale na to nespěchám. A pořád je pro mě radost z běhu to hlavní.


A teď přejdu k tomu, co mi běh znepříjemňuje. 

1. Beznáhubkoví psi - nevím, jestli je to obecně platný fakt nebo jen moje utkvělá představa, ale myslím, že psi považují každého, kdo běží, za kořist. Já prostě nedokážu běžet v blízkosti volně puštěného psa. Připadám si jak antilopa, na kterou se dívá tygr. Jiskří mu oči a každou chvíli se chystá vystartovat. A v případě větších psů mi nestačí, ani když jsou na vodítku. Pokud by takový pejsek moje lýtko shledal velmi chutným soustem, nevěřím, že by ho páníček dokázal udržet. Klidná jsem jen, když vidím náhubek. Možná jsem v tomto trochu paranoidní, ale já prostě nemůžu, N-E-M-Ů-Ž-U.

2. Píchání v boku - někde jsem četla, že stres a celodenní pachtění doslova odčerpává hořčík z těla. A nedostatek hořčíku má na svědomí křeče. Takovou křečí je i dobře známé píchání v boku. A když začne píchát opravdu hodně, tak je skoro po běhu. Takže když jdu běhat večer, po náročném únavném dni, po pár metrech se ozve píchačka, i když dechu mám na rozdávání. Takže se přiznávám, jedu na magnesiu, kupuju si rozpustné tablety a píchání je pryč.

3. Aktivace peristaltiky - o tomto tématu se nebudu moc detailně rozepisovat. Takže stručně - pokud trpíte zácpou, jděte si zaběhat. I když mi při doběhu domů už ubývají síly, tak přesto někdy zrychluju. Ale to nejsem tak dobrá, jen prostě musím.

Občas slyším, že lidem vadí, že se na ně při běhu někdo dívá a proto nechtějí běhat na veřejných místech. Tohle mě třeba vůbec nevadí. Sice by možná mělo, protože jsem se viděla v odraze výloh a můj styl by se dal nazvat má-plné-gatě.

Už se těším, až zase vyběhnu. Poběžím cestou necestou a třeba mě napadne téma na nějaký zajímavý článek. Pro ty, co běhají - máte taky nějaké své běžecké potíže?


8 komentářů:

  1. Tak ti Evi musím napsat jak to mám já. Jsem přesně ten typ, kterému vadí když mě někdo při běhu pozoruje, takže pro mě běh po ulici nepřipadá v úvahu. Běhat v terénu u nás by šlo, můžu jen vyběhnout za barák a běžet mezi poli kde je nádherná cesta, ale to se zase bojím sama. Mohla bych si vzít psa, ale ten nestíhá ani moji pomalou chůzi, což mě štve. Buď mu omluvou, že má již roky. Takže já momentálně končím během na páse v posilovně a to se div, i tam nejraději lezu až do druhé řady, kde už na mě nikdo zezadu nevidí. Takže v běhu ti fandím. Papa

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Já si vybírám spíš boční ulice, kde chodí méně lidí. Na hlavních je hodně psů:-) A sama v polích nebo v lese bych se taky necítila dobře.

      Smazat
  2. Píchání v boku také občas řeším, ale když člověk běhá dýl, tak se nedostavuje tak často. Každopádně zajímavý tip s hořčíkem :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. No právě, že mě překvapovalo, že mě začlo píchat brzy po startu a kondici jsem měla dobrou, takže jsem pátrala, čím to může být - nedostatek hořčíku. To rozpustné magnesium to krásně řeší.

      Smazat
  3. Tak to pichanie v boku som nevedela že sa dá riešiť takto. Ja som si vždy myslela že je to moja ehm neschoposť. Už si idem pre tablety. Díky moc za skvelý článok, vynikajúco sadol! :)

    A k tým psom: raz som kamarátovi šla prevetrať setra(také milé teliatko, navyše s epileptickými záchvatmi), a po ceste na nás zaútočil bandog bez vodítka a košíka. Našťastie sa nič nestalo, ale po dohovorení majiteľom som dostala vynadané, že nemám byť taká zaujatá voči ich psíčkovi (psíček mal 50 kilo a penu okolo úst). Ale to človek niektorým ľuďom nevysvetlí a ne a ne.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Uff tak to jsi musela mít velký strach. Já mám strach nejvíc, když jdu s dětma a proti nám běží velký pes. V tu chvíli fakt nevím, co dělat. Naštěstí se nikdy nic nestalo, ale páníčkům vždycky říkám, že by je měli mít na vodítku. Člověk nikdy neví. Jednou mi jeden majitel pitbula řekl: "Paní nebojte se, my se taky nebojíme, že vaše dítě napadne našeho psa". No co dodat.

      Smazat
  4. Pobavilo:-) Se psy naprosto souhlasím!

    OdpovědětSmazat
  5. Taky se chystám, že začnu, jen mi pořád chybí odhodlání:)

    OdpovědětSmazat

Moc děkuji za komentář!

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...