Můj život s břichem

Čtu články od Zuzky, ve kterých popisuje své těhotenství týden po týdnu a řekla jsem si, že taky musím něco sepsat. Ale nečekejte žádné romantické chystání výbavičky a klidné čekání na porod.

Tak čím bych začala. Asi tím nejzřetelnějším, což je moje břicho. Je fakt velké. Tak velké, že si lidi myslí, že každou chvíli porodím. Přitom mám čas ještě do konce října. Břicho mi překáží, špatně se mi ohýbá a předklání, takže bych nejraději všechny činnosti, které se musí dělat v metru nad zemí, úplně vynechala. Problém je v tom, že většina věcí se odehrává právě v tom metru - dvě malé děti, hračky poházené po zemi, drobky ... Potíž je i s údržbou spodní poloviny těla. Některé části můžu vidět už jen se zrcátkem. Raději nebudu rozebírat, jak to dopadlo, když jsem požádala o úpravu manžela. Na kontrole u gynekologa jsem se hambou málem propadla. Mazlení s dětmi taky není nic moc, připomíná spíš zápas, ve kterém se bráním před útočníky. Překulit se v noci z jednoho boku na druhý dá taky zabrat, takže celkově vzato, moje velké břicho vyhovuje jen miminku, které si v něm udělalo perfektní fotbalové hřiště.

Když se trochu předkloním, vidím si na špičky:-)

Jak už jsem psala, do porodu je ještě času dost, ale už se mi začíná ozývat špatné svědomí kvůli výbavičce. Až na pár maličkostí mám asi všechno, jen je potřeba to vyštrachat z úkrytů, vyprat a vyžehlit. Abych zahnala dotěrné myšlenky, začala jsem pomalu pořizovat věci potřebné do porodnice. Koupila jsem poporodní kalhotky a jupí, už mám hned lepší pocit:-)

Kapitola sama pro sebe je výběr jména. Vypadá to tak, že jméno budeme vybírat až v porodnici. Miminko se narodí, podíváme se na něj a zajásáme: "To je přece Zuzanka!" Pořád jen rozšiřuju seznam a ani jedno jméno není to jediné pravé. Manželovi výběr jména problém nedělá. Tak jako v předchozích případech, má i teď celkem jasno - Karolína. Já se zmítám mezi Anetou, Elen, Ditou, Emou, Valentýnou, Tinou, Laurou a nevím čím ještě. Jak tohle dopadne?

Občas mám stavy a stahy, jako by to už mělo přijít. Podle doktora je ale vše v pohodě, takže co blbnu. Minule mě docela naštval. Prý moc rychle přibírám. Což je podle mě nesmysl. I když se ráda najím a včera v zrcadle jsem si všimla, že mám zadek už trochu jako Kim Kardashian (jen bohužel o dost povislejší), pohybu mám až moc. To třeba jako před pár dny, kdy jsem sprintovala přes celé náměstí a u toho řvala "Stůj, stůj!" (Ty tříleté děti už umí děsně rychle pelášit a jsou pořádně tvrdohlavé). Prostě asi osm kilo nahoře, což je v normě. Chybí mi můj brněnský doktor, bůů.

Zdá se mi, že já sama se začínám měnit na miminko. Několikrát za den bych si nejraději poležela v měkkých peřinkách (Bohužel nejmladší členové rodiny pro tohle nemají vůbec pochopení.) Večer chodím spát z celé rodiny jako první, klidně i v osm. Oblíkám se najraději do něčeho pohodlného, volného a světlého. Vadí mi hlučno a zakouřeno. Mám ráda, když mě někdo pochová a taky si občas pobrečím. No snad to nedotáhnu až k plínkám.

A to je tak vše. Ještě můžete čekat článek na porodní téma. Vyštrachala jsem zajímavou retro knížku o těhle věcech, ve které se řeší i můj obávaný příliš rychlý porod - pokud k tomu dojde někde v lese na procházce, pupeční šňůra se prý nemá přetínat kamenem. Tak jsem hned klidnější, že to vím. A taky vám ukážu jeden obrázek, který znázorňuje skutečnou podobu porodu.:-)

Tímto zdravím všechny těhotné! Netěhotné taky, ale míň, protože jim teď závidím, že si můžou poležet na břiše;-)

Moje třetí nejkrásnější období v životě ženy a jak jsem se dostala mimo průměr

To by mě zajímalo, kdo nazval těhotenství nejkrásnějším obdobím v životě ženy. Čekat chtěné miminko na jednu stranu krásné je, ale taky to provází plno obav, nejistot a tělesných potíží. Takže to byl asi nějaký chlap. A nejspíš ten, který vymyslel spojení mateřská dovolená.

Mě už ta krása tedy potkala potřetí. Potřetí mi bylo tak blbě, jako bych propila noc. A trvalo to dva měsíce nonstop a bohužel jsem alkohol ani neviděla, natož pila. Stačila jen zvýšená hladina těhotenského hormonu. Dokonce jsem úplně přestala mít chuť na sladké. Vlastně jsem měla po sladkém kyselou chuť na jazyku. No chápate to? Já ne. U mě opravdu ne. Z mého žaludku na vodě měl radost jen můj doktor - že je to prý znamení, že se vše vyvýjí v pořádku. A ta únava. Spala jsem jak malé děcko. Vlastně i víc než moje dvě malé děcka. Muž přišel z práce a já jsem zalehla.

Těhotenskou průkazku už mám nabitou výsledky všemožných vyšetření; fotky z ultrazvuku poctivě schovávám; jednou jsem prolistovala chytrou knížku pro oživení některých informací; těhotenské vitamíny zobu skoro pravidelně.

Na konci třetího měsíce potíže vymizely a bylo na čase začít novinku oznamovat, protože břicho začalo nabývat nezanedbatelných rozměrů a lidi se začali zkoumavě dívat, co že se to se mnou děje. Okolí reagovalo většinou nějak takto: "A necháš si to? Na co tolik dětí? Zbláznili jste se? Čí to byl nápad? To neuživíte! Vy jste věřící?" Adekvátně odpovídat skoro nešlo. U prvního těhotenství všichni jásají a blahopřejí, u druhého to berou jako samozřejmnost a u třetího, které je stejně chtěné, jako to první nebo druhé, se člověk nestačí divit. Ale abych všem nekřivdila, v celkovém součtu bylo těch pozitivních reakcí víc. Je to prostě tak, normální je mít dvě děti. Všechno, co je mimo normál, vzbuzuje otázky. Takové situace, které vybočují z průměru, zažil už asi každý z nás:

• Kdy už si někoho najdeš?
• Už plánujete svatbu?
• Mimčo bude kdy? (Nejnevhodnější otázka ever!)
• Nepořídíte mu sourozence?
• Vy tento rok nejedete k moři?
• A tak dále a tak dále ...

Souhlasíte? Vsadím se, že jo. Když jedeme podle průměru a očekávání okolí, tak nikdo nic neřeší, ale když je něco jinak, tak se otázky jen množí. Přiznávám, že se taky občas neudržím a ptám se, třeba na pořízení sourozence, ale snažím se ovládat:-)


Rozdíl mezi prvním, druhým a třetím těhotenstvím

Pokud bych měla srovnávat, tak se mi zdá každé jiné. U prvního jsem detailně řešila výbavičku (jen vzor povlečení do postýlky jsem vybírala týden), zkoumala dětskou kosmetiku, pozorovala na sobě všechny tělesné změny, věděla jsem přesně, ve kterém týdnu i dnu těhotenství jsem a nemohla se dočkat, až seknu s prací a budu matkou na plný úvazek.

Druhé těhotenství přišlo moc rychle, i když plánovaně. Trochu jsem přecenila své síly, takže si z toho skoro nic nepamatuju. Nebyl čas zabývat se rostoucím břichem, když si mou pozornost naplno zabíralo první pořád malé dítě. Občas jsem přemýšlela, jestli budu mít stejně ráda obě děti.

Potřetí si to snažím užít, když už to má být naposledy. Nevím, ve kterém týdnu jsem, jen měsíc se snažím mít na paměti. Výbavičku neřeším, protože vím, že by mi moje zásoby vystačily i na trojčata a zjistila jsem, že miminku je úplně šumák, v čem a na čem leží. Ani se zatím nezabývám výběrem jména, na to je pořád dost času. Sleduju jen, jestli miminko spokojeně kope a snažím se, abych byla v pohodě, což je při dvou malých raubířích často nadlidský úkol. Zjistila jsem, že jsem schopna rychlého běhu a vůbec pohybů, o kterých jsem si myslela, že jsou s těhotenstvím neslučitelné. A určitě už nepřemýšlím, jestli budu mít stejně ráda i to třetí, protože jsem si ověřila, že fakt platí to, co se říká - srdce rodičů s počtem dětí roste:-) Ale přemýšlím více nad porodem, když se říká, že třetí se rodí na cestě do porodnice, což bych fakt nerada.

Tady vidíte, že po materiální stránce tohle těhotenství opravdu neprožívám. Z DM slevové knížečky pro nastávající maminky a novorozence mě mezi olejíčky a čaji pro těhotné nejvíce zaujaly tyto masážní kuličky:-)

 
Zažili jste taky nějaké otázky nebo nepříjemné reakce okolí, protože jste udělali něco, co se nepovažuje za úplně normální?