Dnešek je mým posledním dnem v Brně a konec jedné životní etapy. Připravovala jsem se na něj už delší dobu, ale i přesto mám teď divný pocit. Přece jen jsem tady prožila skoro sedm intenzivních let, ve kterých se můj život otočil o sto osmdesát stupňů.
Ale ani Brno nezměnilo to, že jsem duší z malého města (a můj manžel taky), takže po dlouhém zvažování nastala chvíle přesídlení. Ono se vlastně ukázalo, že v Brně je sice (skoro) všechno, na co si člověk vzpomene, ale za vším se musí dojet autem nebo šalinou, takže nakonec jsem většinu času trávila na hřišti v blízkosti domu. S malými, energií nabitými dětmi je totiž pobyh po městě docela o hubu a jen přejití přes přechod, vzhledem k provozu, silným adrenalinovým zážitkem. Takže jsme si řekli - takhle ne! To není nic pro nás. Oželíme obchody, divadla, restaurace, možnosti velkoměsta a půjdeme tam, kde se dá dojít pěšky na bazén, do parku, k řece, do dobré cukrárny, kina nebo do lesa.
Určitě mi bude Brno svým způsobem chybět. Budu se muset vzdát toho všeho, co velkoměsto nabízí. V centru města se dají vidět věci a lidé, kde jinde neuvidíte. Třeba nedávno šel proti mě na Masaryčce čtyřčlenný smuteční průvod, nesoucí černou zdobenou rakev:-) Ale to by nebylo až tak typické. Myslím teď spíš různé akce, meetingy, festivaly, trhy, managery v luxusních oblecích i bezdomovce pojídající zbytky přímo z odpadkového koše. Velké město má prostě vždy čím překvapit. Za ty léta v Brně jsem byla většinu času těhotná nebo kojící, zdá se mi:-) ale přesto jsem to základní stihla - byla jsem na představení v Divadle Bolka Polívky i na Provázku, prohlédla jsem si Vilu Tugendhat, obešla brněnskou přehradu, byla na pikniku v Mariánském údolí, viděla Brno z vyhlídky kostela Petra a Pavla, prošla zoo, v létě se koupala na Riviéře a prozkoumala hrad Špilberk a díky Vaňkovce a Olympii naplnila skříň k prasknutí. Mrzí mě, že jsem se neprojela lodí po přehradě a neviděla jsem brněnské podzemí, tak snad někdy příště, až sem přijedu už jako návštěvník.
Teď mi dochází, že nejvíc budu vzpomínat právě na ty dětská hřiště u domu, kde se moje děti učily lézt do výšek a padaly z klouzaček. Tam jsem strávila nejvíce času s kamarádkami a jejich dětmi a byly to ty nejhezčí chvíle. Na kávové a dortíkové dýchánky v naší kuchyni, zatím co děti dělaly binec v obýváku. A vůbec na ty běžné dny, které nebyly ničím zajímavé a přitom skvělé a krásné. Nejtěžší bylo na stěhování právě to loučení s lidmi tady. Loučili jsme se celý týden a pořád mám pocit, že to nebylo dost. Kéž by se dali taky sbalit a vzít s sebou.
Tak Brno, naházím poslední věci do tašek, sedám do auta, otřu slzu a frčím vstříc novému domovu!
