Jak si užít (a přežít) dovolenou se třemi dětmi

Dovolená. Představte si koupání v tyrkysovém moři, nekonečný relax, čas na čtení, procházky a objevování nových míst. A teď k tomu přidejte tři malé děti. Celou představu můžete zahodit. Ale i dovolenou se třemi dětmi si jde užít. Jak na to?

Pro dovolenou jsme zvolili válečku u moře. V našem případě spíš pobíhačku. Ale i na to poležení přišla řada. Na základě vlastních zkušeností a obsáhlého průzkumu (pokec se dvěma kamarádkami) jsem došla k závěru, že naprosto zásadní jsou tyto oblasti:

Lehátka

Mít lehátko je základ. Kdo má lehátko, je král. Pak můžete v leže a z první řady ostřížím zrakem sledovat vaše miláčky při dovádění, popíjet mojito a říkat si, jak je ten život krásný. Jak jsme záhy zjistili, ukořistit vhodné lehátko není tak snadné. Nyní jsme konečně mohli docenit brzké ranní vstávání syna, který už v půl šesté při pohledu z okna hlásil, že je ráno a je čas jít chytit lehátka. Dostal funkci managera přes lehátka. Já jsem byla zbytkem rodiny vybrána jako jeho asistentka. A šlo se do akce. Jaké bylo naše překvapení, když jsme při východu slunce dorazili na pláž. Většina lehátek už byla obsazena, což nechápu. Že by se lidé pod rouškou noci kradli na pláž a tajně si lehátka zabrali? Nebo v hotelu fungovala mafie přes lehátka a my jsme jen nevěděli, koho uplatit? Možné je všechno. Naštěstí jsme nakonec vždy dvě lehátka sehnali. Jednou sice každé na jiném konci pláže, ale jak se ukázalo, může to být i výhoda, protože kdo by to taky celou dobu se svou rodinou vydržel, že jo. 

Jídlo

Jídlo je kapitola sama pro sebe. Zajímavé je, že největší hlad měly děti v době mezi snídaní, obědem, večeří a několika svačinami. Když jsme se dostali do jídelny, hlad jako mávnutím kouzelného proutku ustal. Musím uznat, že jsem čekala, že děti ultra super mega nonstop all inclusive ocení více. Hromady rozličných pokrmů a oni chtěli většinou jen hranolky a suché špagety. No nic. S mužem jsme se nenechali odradit a rozhodli se jim pochoutky i přes jejich netečnost nabízet. Museli jsme brát v potaz jeden důležitý faktor, kterým je čas. Čas v jídelně, po který děti vydrží alespoň trochu v klidu, je omezený. Velmi omezený. Chce to dobře promyšlenou strategii. Já naberu maso, ty sežeň zeleninu a hranolky. Při pohledu na mísy s lahůdkami a pod časovým tlakem se mi vkrádaly na mysl různé otázky: Stihnu se najíst já? Nemám si to sníst přímo tady z těch várnic? Co mě několikrát překvapilo, bylo to, že manžel přinášel jídla, na která jsem já v tom spěchu a zmatku nikdy nenarazila. Možná našel tajnou místnost pro VIP nebo pro jídlo chodil k vedlejšímu hotelu. Ale to nevím, neptala jsem se ho, se třemi dětmi není čas řešit detaily.

(Ne)vděk

Zatímco my jsme se po dobu dovolené vznášeli na obláčku nadšení, že si konečně pořádně užijeme, děti s námi tento postoj tak úplně nesdílely. Z toho vyplývá poučení - Vděk nečekejte. Na ten rovnou zapomeňte. Vaše děti se na dovolené můžou vztekat, urážet, být netrpělivé, otrávené, ukňourané a tak nějak celkové vysírat a dokonalou atmosféru kazit. Vaším úkolem je negativní nálady nevnímat, nenechat se otrávit, na děti nekřičet a nezvolávat, že je příště neberete. Jak jsem vypozorovala, tak tento úkol se nepodařilo zvládnout nejen nám, ale i většině ostatních rodičů. Příští rok jedeme bez těch malých nevděčníků!

Jaké jsou vaše rady na dokonalou dovolenou s dětmi? Dejte vědět do komentářů!

Proč blog půl roku spal? Může za to Jediná věc

Haló, je tam ještě někdo, nebo jsem už ztratila veškeré čtenářky a čtenáře? Dlouhé měsíce bez čárky, ani vidu, ani slechu, kde nic, tu nic, prázdno, tma a ticho po pěšině. Ale!

Jediná věc, která vám může změnit život

Pro svou blogovací pauzu mám dobrý důvod. Vlastně vychází z mého novoročního plánování, o kterém jsem tady na blogu psala. První plán se týkal cesty k moři. Splněno, poletí se. Jupí!

Co jsem dělala, když jsem neblogovala?

Druhý plán byl obšírnější. Vybalancovat se na volné copywriterské noze. To už není taková sranda jako objednání zájezdu u cestovky. Jak se mi tedy daří? Klepu na dřevo – zatím docela dobrý.

Nebudu vás zatěžovat podrobnostmi a konkrétními kroky, jak jsem vytvořila svůj web, jak jdu na vlastní marketing a jak fungují spolupráce s klienty. To by vás určitě nudilo. Ale musím se podělit s přístupem, který mi velmi pomohl.

Změnila jsem špatné zvyky!

Na mateřské se třemi dětmi jsem byla zvyklá dělat milión věcí najednou a většinou bohužel žádnou pořádně. Nebyl čas ztrácet čas dováděním věcí k dokonalosti. S tím je konec. Původně jsem zkoušela pokračovat ve stejném stylu, zvyk je železná košile, starého psa... no však to znáte, ale nefungovalo to.

Naštěstí se mi do ruky dostala knížka Jediná věc, která je takovou cestou k minimalismu s velkými výsledky. Začala jsem tedy postupně odstříhávat - končící e-shop, šmik, tento blog, šmik, další menší projekty, šmik. Soustředila jsem se a věnovala pozornost jen své práci.

Zapomeňte na mýtus multitaskingu

Taky se někdy chlubíte, že jako žena zvládáte více věcí najednou? Ano, i já dokážu psát na klávesnici a mluvit při tom s někým jiným. Ve skutečnosti ale dělat deset věcí najednou není nic dobrého, jak jsem zjistila. Pravdou je, že se pozornost nedokáže rozdvojit, ale pouze zrychleně přeskakuje z jedné věci na druhou. Změny zaměření pozornosti nebo vyrušování jsou žrouty produktivity.

Mozek vždy potřebuje chvíli, než se začne opět plně soustředit. Podle výzkumů lidé, kteří často dělají hodně věcí najednou, podávají špatné výkony. Knížka říká: Zaměřte se na jednu jedinou věc. Budete méně chybovat, věci vám půjdou lépe od ruky a zbavíte se tiku v oku (a ten jsem opravdu měla:-).

Stěžejní otázka z knihy: Co je ta jediná věc, kterou mohu dnes udělat, taková, že když ji udělám, všechno ostatní bude snazší nebo zbytečné?

Celé téma knížka rozvádí do posledních detailů. Dozvíte se, jak zvýšit produktivitu, pracovat s časem a jak najít odpověď na podstatnou otázku – co je ta moje jediná věc?

Knížka Jediná věc mi otevřela oči. Moje produktivita se zlepšila. Nastavila jsem si svoje priority a sladila jsem práci s rodinou. Takový ten fajn work-life balance.

Jak ale vidíte, ukázalo se, že psaní blogu mi chybí. No aby ne. Čas od času se tedy na blogu nový článek objeví.

Co vy a multitasking a produktivita? Funguje vám vše nebo také potřebujete Jedinou věc?:-)

Goodbye 2017, hello 2018!

Změny, posuny, splněná přání, prozření... Můj rok 2017. Tradičně bilancuji, hodnotím a plánuji. Co bylo, je a bude?

Z tohohle každoročního vyhodnocení se stalo pravidlo, které mě baví a pomáhá mi zorientovat se, popřemýšlet a posunout se dál. Jak říká jedna moje kamarádka:

Můžeš mít špatný týden, můžeš mít špatný měsíc, ale jen v ročním srovnání poznáš, jak na tom doopravdy jsi. 

A má pravdu. Uvažuji, že bych si tyhle moje bilance začala psát do speciálního sešitu. Po čase by z toho mohlo být zajímavé soukromé literární dílko.

Jaké byly moje plány pro rok 2017? Splnila jsem je?

• přestěhování do domu - splněno. Následovalo zjištění, že přestěhování je jen začátkem pro nekonečné zařizování a dodělávky.
• přestat kojit - splněno. Dost hloupý cíl. Bylo přece jasné, že s kojením musím někdy přestat. Je znát, že jsem byla asi dost vykojená, když jsem to psala. 
• nástup posledního dítěte do školky a začít pracovat - splněno. Opět další začátek velké věci, která určitě každý rok obsadí první příčky mých cílů a plánů.
• vyrážet na výlety - splněno. Nedá se mluvit o žádném velkém cestování, ale i těch několik dovolenek, víkendů a výletů bylo parádních!

Byl to dobrý rok.

A co čekám od roku 2018?

Budu skromná, cíle si určím jen dva.

• vyrazit s celou rodinou k moři. Představte si, že tento rok to bude už deset let, co jsem naposledy byla u moře. S mrňaty jsme jezdit nechtěli, pak stavba domu... Na moře se nedostalo. Držte mi palce, ať se tento rok válím na pláži a slanou vodu mám i v uších. 
• stabilizovat práci na volné noze, dobře se živit tím, co mám ráda. K tomuto cíli jsem si sepsala dlouhý seznam úkolů a bodů. Je to velká výzva. Když je člověk na volné noze, musí odvádět dobrou práci, aby získával reference a doporučení, zajišťovat a dojednávat zakázky, naceňovat, fakturovat. Plní několik funkcí ve své malé firmičce a snaží se, aby vše fungovalo. Já mám třeba největší problém právě s naceňováním zakázek. Ještě se nestalo, že by mi někdo řekl, že jsem drahá, což je jasná známka toho, že jsem levná. Ale to je věc, se kterou se poperu. Mám přece ten plán a cíle. 

Cíle pro rok 2018 mám pouze dva, zato jsou pro mě zásadní a myslím, že budu mít celý rok o zábavu postaráno. Budu se snažit ze všech sil. Vesmíre, ukaž se i ty, jak umíš plnit přání!

Jaký byl váš rok 2017? Děláte si plány do nového roku? 

Přeji vám, ať se vám všechna vaše přání splní a ať máte fajn rok 2018!

Návrat do práce po 8 letech mateřské aneb jak jsem si prošla očistcem

Mohlo se zdát, že k tomu už nikdy nedojde, že budu rodit jedno dítě za druhým až do konce věků. Každá sranda ale jednou končí a přicházejí nové výzvy a životní etapy.

Vzpomínka na těžkou dobu na mateřské.

Stalo se to 4. září

Ten den svítilo sluníčko nebo možná pršelo, to už nevím, ale co je důležité - poslední nejmladší dítě nastoupilo do školky a mně skončila osmiletá mateřská. Po počáteční euforii a stavech zmatenosti, kdy jsem si nemohla zvyknout, že se po ulicích můžu pohybovat sama a měla jsem tendence organizovat ostatní kolemjdoucí při přecházení přes cestu a při pohledu na štěně jsem jen tak do prázdna zvolala Jé, podívej na toho pěkného pejska!, jsem se vrhla do práce s cílem budovat hodnoty a obohatit rodinný rozpočet.

Tři měsíce po

Dnes je 4. prosince. Připadá mi, jako bych pracovala už roky. Tolik jsem toho stihla, tolik věcí se změnilo a stalo. Ale pojďme zpátky na začátek. Ten nebyl jednoduchý. Jen si to zkuste představit. Zkuste si představit, že 8 let žijete v lunaparku, který nemá nikdy zavřeno (no tak dobře, poslední roky už byly noci vcelku klidné.) A najednou se ocitnete uprostřed zasněženého lesa, kde jediným zvukem je sníh, který vám křupe pod nohama.

První velký úkol 

Který to byl? Zvyknout si na totální změnu denního rytmu. Už žádné pracovní pětiminutovky, vyrušování, dělání deseti věcí zároveň. Najednou mám šest i více hodin denně bez dětí. Snažila jsem se tedy ten čas maximálně využít, protože mi bylo jasné, že odpoledne se vždy vrátí onen lunapark. Co neudělám přes den, to už nikdy.

Byl to porod

Maximálně využít pracovní čas znamenalo být ultra produktivní, optimalizovaná a organizovaná. Byl to porod. I s těmi bolestmi. Začalo to každodenním bolením hlavy. Pak přišlo na řadu pálení očí. Pálení očí vystřídaly bolesti zad. Když skočily bolesti zad, nastoupily potíže se zápěstím. Když už jsem si začala říkat, že asi nejsem stavěná pro práci a raději si pořídím další dítě, všechny potíže zmizely.

Pro ty, kteří nevědí, jaká je moje práce - celý den píšu různé texty. Pro weby, blogy, Facebook nebo newslettery. Texty, jejichž cílem je zvýšit prodej, návštěvnost, povědomí o značce atd. Prostě práce jako každá jiná. Jen tedy pracuji doma na volné noze. Firmy si mě najímají na externí spolupráci. Na mateřské jsem pracovala jen pár hodin denně, od září jsem se do práce mohla vrhnout naplno.

Manžel, vaření a práce

Další kapitolou bylo sladit moje pracovní fungování doma s manželem na homeofficu, který se pasoval do role mého kouče a samozvaného rádce, zahrnuje mě nevyžádanými radami a popohání mě k lepším podnikatelským výkonům. Jak milé. Ve snaze mu brání jeho časté služební cesty. Tak snad to zvládnu i bez něj. Vtipné jsou naše pravidelné porady o tom, kdo zajistí oběd. Já se tohoto úkolu ráda vzdávám. Nerada se vytrhávám z přemýšlení o textech. To pak třeba u cezení špaget zapomenu na cedník, a to není při vaření nejlepší.


Máte taky své zkušenosti s koncem mateřské a návratem do práce? Jak vám to šlo?

Starosti se zařizováním domu snů - dětské pokoje II.

Zařizování je během na dlouhé trati plné překážek, zdržení, ale i radostí a malých úspěchů. Jdu se vám pochlubit, jak se nám povedlo vybavit dětské pokoje.

Cíl zněl jasně, pokoje musí být vybavené prakticky, ale zároveň hravě, aby se dětem líbily, podněcovaly jejich tvořivost a rozvíjely fantazii. Jak radí 10 z 9 dětských psychologů.

Po dlouhém a náročném pátrání plném manželských bojů a půtek jsme našli ty pravé a dokonalé pokojíčky až v dalekém zahraničí, v sousedním Polsku. Z Agata meble už pár kousků nábytku máme. Takový výběr dětských pokojů, jako mají tam, jsme nikde jinde neviděli.

Pro syna jsme vybrali nábytek v netradičním stylu, ale do chlapeckého pokoje se hodí parádně. Z celkového vzhledu pokoje i z kvality nábytku jsem nadšená. Skládání skříněk nám sice dalo zabrat (vlastně jen manželovi, na tohle mi chyběly technické buňky), ale stálo to za to. Klučičí nábytek najdete zde.

Barevně nábytek doplňují všudypřítomná autíčka, dinosauři, kostky lega a hračky všeho druhu. Pyšná jsem na svůj úlovek v podobě samolepicí mapy světa, která je moc pěkně barevná. Koupila jsem ji za pár stovek na Vivre.cz.

Protože je chlapecký pokoj dost velký, bylo dost místa na žebřiny na cvičení a posilování. Na vrchní konstrukci se dá zavěsit lano na šplhání, boxovací pytel nebo menší houpačka.

A tady se už přesouváme na holčičí území. Zadání pro dívčí pokoj zněl takto - romantický, světlý, hodně růžové. Po dlouhém vybírání jsme zvolili tento nábytek. Plocha pokoje není moc velká, proto jsme hledali světlý nábytek. Nechtěli jsme ale bílý, který by splýval se stěnou. Tento světlounce šedý byl skvělou volbou. Vypadá něžně a zároveň je praktický, protože na něm není vidět každá šmouha. Růžovou barvu v pokoji mají na starosti hračky, polštářky, povlečení a samolepka v podobě kvetoucí větvičky, opět z Vivre.cz.

Protože dcera ráda maluje, přemýšlela jsem o černé magnetické tabuli nebo černém magnetickém nátěru. Po rodinné poradě byla černá barva a prašné křídy zavrženy, a na stěně teď visí velká bílá magnetická tabule, na kterou se dá psát barevnými fixy. Na můj vkus méně zábavná varianta, ale budiž. Účel splní.

Je skvělé, že je možné sehnat a koupit skoro vše, co si člověk vymyslí. Od nábytku přes různé dekorace. Pokojíčky mám v plánu ještě vylepšovat. Například v dívčím pokoji uvažuju o závěsu. Nebo by mohly dobře vypadat vlaječky nad okno? Někdy se v té záplavě možností až ztrácím. Přiznávám, v zařizování se nevyžívám. Pro inspiraci chodím na Favi.cz.

Zaujaly mě například tyto rolety od Velux. Každý večer promění dětský pokoj na vesmírnou loď, ze které můžete sledovat ostatní mezigalaktické dopravní prostředky. Taková roleta by se líbila i mě samotné. Star Wars je moje srdeční záležitost.

Nebo tyto zářivé hvězdy. Nejsou úžasné? Celý pokoj po zhasnutí světla vypadá jako jasná noční obloha. Pokud má dítě strach ze tmy, rázem na něj zapomene. Hvězdičky vydrží svítit až do usnutí.

Předchozí článek o našem zařizování domu najdete zde.

Máte zkušenosti se zařizováním dětských pokojů? Kam chodíte pro inspiraci?

*článek obsahuje sponzorovaný odkaz

Na volné noze 2. díl - strasti a slasti freelancera

Je mi trochu trapné nazvat tento článek druhým dílem seriálu o mém  fungování na volné noze, když jsem první díl psala před necelým rokem. Ale co. Rok to byl dlouhý a náročný.

Můj pokus o práci venku. Vše bylo perfektní až na jeden nepatrný detail. Díky slunci jsem na monitoru nic neviděla.

Vlastně ani nevím, co konkrétně vám chci sdělit

Takže budu jen psát a ono z toho něco vzejde. Vše, co mám na srdci, a že je toho docela hodně. Zpráva s velkým Z je ta, že konečně pracuju na plno (díky školko). Už nejde jen o zábavu a přivýdělek na mateřské. Psaní je teď moje plnohodnotná práce. Uživí mě? Bude to fungovat? To ukáže čas. 

Moje pocity jsou jako na houpačce

Jeden den jsem nadšená, druhý s tím chci seknout. Myslela jsem, že jsem expert na organizaci času a můžu dávat rady, ale momentálně bych potřebovala poradit já sama. Myslela jsem si, že zvládnu zakázky, domácnost, vyšetřím čas pro sebe a odpoledne se budu moct věnovat dětem. Budu pracovat v kavárně nebo někde venku. Ha ha. Ráno sednu k počítači a najednou zjistím, že je odpoledne. V kavárně jsem byla za celý měsíc jednou. Na procházce po městě a nákupech ani jednou.

600 stran rad a doporučení od experta Roberta Vlacha. Moje inspirace a čtení před spaním. Knížku koupíte například zde.

Peníze až na prvním místě

V zaměstnání si dohodnete výši platu při nástupu a peníze pak už nemusíte řešit. Naproti tomu na volné noze řeším peníze až moc často. Pořád je pro mě dost nepříjemné určit cenu zakázky. Vím, že tohle je problém mnoha začínajících podnikatelů, a především žen. Na zlepšení pracuju.

Kde je pointa? 

Ani nevím. Asi to vypadá, že si stěžuju. Pravda je, že jsem moc ráda, že můžu dělat to, co mě baví. Píšu články, texty pro nové weby, newslettery nebo příspěvky na FB. Teď třeba tvořím Pinterest jedné restauraci a to si vyloženě užívám.

Výhody vs. nevýhody

Vyhovuje mi svoboda, že je pouze na mě, s kým budu spolupracovat dlouhodobě a s kým po uzavření krátké zakázky nemusím mít už nic společného. Líbí se mi, že si práci můžu sama zorganizovat. Vzít si volno, když potřebuju. Práci dokončit třeba o víkendu. Nemusím dojíždět a být někde na čas.

Na druhou stranu mi nikdo neplatí dovolenou, pojištění a stravenky. Taky mi došlo, že pracovat na volné noze není jen o té samotné práci na zakázkách. Hodně času spolkne dojednávání práce, evidence, fakturování (to je ta příjemná část) a sebeprezentace, která je nutná k získávání další a další práce. A vzdělávání samozřejmě. Bez toho to nejde vůbec. Teda žádný med. Teď se ani nedivím, že by hodně lidí o práci na volné noze vůbec neuvažovali a zaměstnání je pro ně jedinou možnou volbou.

Takže takhle. Zatím to nějak funguje, jsem na začátku, k práci přistupuju s pokorou a jsem ráda za každou novou zakázku. Jak to půjde dál? Zeptejte se mě za rok :-).

Je tady někdo na volné noze? Máte pro mě nějaké tipy a rady?

Starosti se zařizováním domu snů III. - co se povedlo, nepovedlo a jak dál

Byla jsem naivní. Naivní romantická optimistka, která si myslela, že nastěhováním do domu všechny útrapy a starosti končí a nastane jen užívání. Omyl. Nastěhováním to teprve začíná.

Dokud v domě nebydlíte, těšíte se na stěhování, představujete si, jaké to bude a tlačí vás snad jen čas. Po nastěhování na vás začne tlačit realita. Každý den po probuzení až do usnutí na každém rohu narážíte na chybějící lišty, žárovky místo stylového osvětlení, prázdná místa místo nábytku, hromady věcí, které nemáte kam uložit a další známky toho, že před sebou máte stále plno práce, starostí a hodin vybírání a rozhodování. A co teprve při pohledu z okna. Zahrada připomíná měsíční krajinu a je snad lepší se ven ani nedívat.

Ale aby dnešní článek nevyzněl příliš negativně, přestěhováním do domu jsme samozřejmě získali. Mnohem více prostoru, světla, nové sousedy a v neposlední řadě také myčku a sušičku, což jsou mé nové velké kámošky a nechápu, jak jsem bez nich mohla žít.

V domě bydlíme už 4 měsíce a je načase dům, nebo alespoň některé jeho části, zhodnotit. Sepsat vlastně takovou recenzi, která by vám mohla pomoc s rozhodováním při zařizování vašeho domu nebo bytu.

Čím bych začala. Tak třeba výběrem nábytku. Velkou část nábytku, jako jsou vestavěné skříně, si necháváme vyrábět na míru. Ostatní nábytek jsme se rozhodli pořídit ve standardních obchodech typu Ikea nebo Sconto. Kamarádka mi však doporučila polský řetězec Agata meble a rozplývala se nad nabídkou, která se u nás v obchodech nevidí. Měla pravdu. V Agata meble najdete opravdu mnohem větší výběr než v našich obchodech. Koupili jsme tam rohovou sedací soupravu v neutrální tmavě šedé barvě, žluté křeslo s podnožkou, černé koženkové čalouněné židle k jídelnímu stolu a dvě černé koženkové barovky k ostrůvku v kuchyni. Nábytek jsme si nechali přivést. V Agata máme vyhlédnuté i dětské pokojíky.

Určitě musím zmínit i podlahu. Výběr podlahy byl pro nás velkým oříškem. Přece jen, podlaha se mění těžko, takže jsme si chtěli být stoprocentně jisti, že nám bude dokonale vyhovovat. Dlouhé váhání se vyplatilo, protože podlaha je pro nás perfektní a do našeho domu se skvěle hodí. Ze všech možných materiálů jsme vybrali vinyl kvůli podlahovému topení i odolnosti. Povrch není hladký, ale mírně strukturovaný, proto vypadá podlaha přirozeně, neleskne se a už několik lidí tipovalo, že jde o pravé dřevo. Odstín jsme zvažovali dlouho, já jsem chtěla spíš tmavší, manžel se držel víc světlých barev, nakonec jsme se dostali až k přírodnímu dubu. Podlaha je praktická i na údržbu a i když to s úklidem moc nepřeháním, nepřipomíná mi to do očí bijícími drobky. Na první pohled se na ní všechno ztratí.

Zatím podlahu vytírám mopem Vileda, jde to celkem snadno a rychle, ale samozřejmě uvažuji o ulehčení práce v podobě robotického mopu. Tímto nenápadně naznačuji, že bych nebyla proti otestovat nějakého vytíracího robůtka :-).

A přesouvám se do kuchyně. O barvě linky jsme nemuseli moc přemýšlet. Bílá byla jasnou volbou, pouze úzké vrchní skříňky jsou v dubovém dekoru. Za linkou jsme si nechali nalepit sklo. Všechny povrchy jsou nenáročné na údržbu.  

Výhrady mám ke chromovaným úchytkám. Jde na nich vidět každý otisk prstu a mohla bych je tak leštit denně, aby vypadaly k světu. A to se mi samozřejmě nechce, takže jsou umatlané a nevypadá to dobře. Příště bych určitě volila úchytky broušené. Také si nejsem jistá volbou dřezu. Máme tmavý grafitový dřez značky Franke. I když se ho snažím udržovat a pravidelně čistit, vodní kámen je prevít a na dřezu tvoří fleky. Možná by byl vhodnější dřez ve světlejší barvě.

Nechám vás nahlédnout i do naší koupelny, kterou nám navrhl architekt podle našich představ. Jde o jednoduchou kombinaci přírodního kamene, který doplňují bílé velkoformátové keramické obklady. Moc se mi líbí římsa nad umyvadlem, pro kterou jsme se inspirovali v několika moderních hotelových pokojích. Pod umyvadlem a po jedné straně zrcadla jsou úložné prostory, které ukrývají všechny kosmetické nezbytnosti. Na římse mám jen sbírku parfémů.

Interiér domu potřebuje stále doladit, ale bydlet už můžeme, máme na čem spát a funguje vše, co fungovat má. Bohužel úplně jinak je na tom naše zahrada. Jemně řečeno, je ve velmi neútěšném stavu. Vlastně bych ji ani zahradou nazývat neměla, protože se zahradou zatím nic společného nemá. V jedné z hromad hlíny se mi daří pěstovat šest rostlin brambor, ale to je vše. Všude jinde je jen hlína a kamení nebo plevel. Ideální by bylo upravovat zahradu zároveň se stavbou domu, ale v ideálním světě nežijeme a je úplně běžné, že na zahradu příjde řada až po nastěhování.

Naštěstí máme terasu, na které můžeme být, když je venku hezky, grilovat a v truhlících a květináčích provádět první zahradnické pokusy. Největší úspěchy jsem zaznamenala s bylinkami, kterým se krásně daří. Za menší oslavu by stály i rajčata, která dozrávají na několika keřících, i když se původně zdálo, že uschnou. Vypěstovala jsem i trochu jahod, hrášku a cibulek. Nejvíc jsem však zvědavá na úrodu brambor.

V pěstování jsem objevila zálibu a každodenní zalévání mi vůbec nevadí. Líbí se mi pozorovat, jak rostliny rostou a plody se zvětšují a zrají každým dnem. V článku, který jsem zveřejnila asi před rokem, jsem psala o permakulturní zahradě, která je přirozená a přírodní, bez velkých zásahů člověka. Tento směr se mí líbí pořád stejně. Ani taková zahrada ale není bez práce. Vyžaduje hodně pozorování, co kterým rostlinám v jaké části zahrady vyhovuje, a co jim naopak nesvědčí. Z počátku je to taková metoda pokus-omyl a bude tomu asi odpovídat i úroda. Za zkoušku to ale rozhodně stojí.

Ve zmíněném článku píšu o pracovním oblečení pro děti a manžela, ale teď vidím, že parádní pracovní kalhoty bych si zasloužila v prvé řadě já, protože to vypadá, že zahradničení bude hlavně moje doména, tak ať při okopávání záhonků vypadám k světu. Takové kalhoty musí být i velmi praktické. Mají spoustu kapes na všechny nezbytnosti a člověk se v nich nebojí padnout na kolena do hlíny.

To nejsem já, ale paní z webu Engelbert Strauss. Určitě by mi tyto kalhoty ale slušely stejně :-)

Doufám, že na vás z tohoto textu nepadla deprese, ale prostě přiznávám, že stavba a zařizování domu je velké sousto, sebere hodně sil a energie.

Máte někdo zkušenosti se stavbou, přestavbou, rekonstrukcí nebo něčím podobným? Jak jste vše zvládli? 

*článek obsahuje sponzorovaný odkaz

Můj super batoh Dakine Garden Hulla

Vždycky jsem si říkala, že ze mě nebude taková ta mamina s batohem, umaštěnými vlasy a vytahaným trikem. A vidíte? Je tady změna - mám batoh!

Už to prostě nešlo. Jedno dítě, druhé dítě, třetí dítě a k tomu ještě tašku. Pořád někam vyrážíme, většinou na koloběžce, takže batoh je jediná možnost, jak mít všechny věci u sebe a mít volné ruce. Ale když batoh, tak pořádný!

Měla jsem takového starého chcípáčka s jednou velkou kapsou, ve které se vše ztratilo jako v černé díře, a malou kapsičkou, do které se vešly nanejvýš klíče a mobil. Postranní kapsa na lahve žádná. A to mě přivádělo k šílenství. Když už jsem byla připravena vyrazit na další kus cesty na koloběžce, tak se nějaké dítě ozvalo - mamííí, já mám žízeň. A zase sundávat batoh a hledat lahev v černé díře. Peklo. Na takové věci je život příliš krátký a krásný. Takže bylo rozhodnuto, chce to nový batoh.

Vybírala jsem důkladně. Chtěla jsem, aby můj nový batoh měl objem 20 litrů, více kapes, pevná záda, postranní kapsy na lahve a taky aby byl nádherný. Našla jsem přesně takový. Seznamte se s mým batohem od Dakine!

Jak se vám líbí? Máte taky svůj super batoh, na který nedáte dopustit?

Příběh o hluché žábě

Dalším článkem na blogu měla být recenze kosmetiky, ale musím svůj záměr změnit a napíšu vám o něčem jiném. Něčem aktuálním z mého života. Začnu krátkým příběhem, který mluví za vše.

Když příběh o žábě, tak jaký jiný obrázek, než fotka žabky.

Byly jednou jedny žabky, které chtěly závodit. Cílem závodu bylo dostat se na velmi vysokou věž. Na závod se přišlo podívat mnoho diváků, kteří si posedali kolem věže.

Závod začal. Z přítomných diváků nikdo nevěřil, že se některé z žabek podaří na vrchol věže dostat. Kroutili hlavami a říkali: „Ó, to je příliš namáhavé! Nikdy se jim to nepodaří!" Nebo: „To je nemožný úkol, ta věž je příliš vysoká!"

Žáby se snažily vyšplhat se na věž, ale postupně začaly polevovat. S výjimkou jedné, která svižně postupovala výš a výš.

Diváci křičeli: „Je to nad jejich síly! Nikdo se tak vysoko nedostane!“ Jedna žabka za druhou závod vzdávaly. Jen ta jedna pokračovala. Ani na chvíli se nezastavila a lezla dál.

Nakonec to vzdaly všechny až na tu jednu jedinou, která se sama s obrovskými ambicemi dostala až na vrchol věže. Ostatní žabky, stejně jako diváci, chtěli vědět, jak se podařilo právě jí to, co všichni ostatní považovali za nemožné.

Jeden divák přišel k žabce a zeptal se, odkud vzala tolik síly, aby se dostala až na samotný vrchol. V ten moment zjistili něco, o čem nikdo neměl ani tušení. Všichni zůstali stát v úžasu. Vítězná žabka byla hluchá!  

(Příběh jsem převzala z webu www.tvujzivot.cz a trochu upravila.) 

Pointa je jasná, žába byla hluchá, neslyšela odrazování ostatních a šla si pevně za svým. Já si teď občas připadám přesně jako ta žába. A to v situacích, když se začne mluvit o mé práci doma na volné noze. Pokud čtete můj blog, tak asi víte, že pracuji jako copywriter s přesahem do online marketingu. Zatím jen pár hodin denně, ale ráda bych u toho zůstala naplno, až malá půjde do školky. 

Mám kolem sebe plno nevěřících Tomášů, kteří mě podporují otázkami:

"A vyděláš si tím dost?"

"Práce doma vyžaduje obrovskou disciplínu. To není jako pracovat v kanclu." 

"Ty daně a pojištění. No já ti nevím, jestli je to dobrý nápad."

"A pro koho to jako budeš dělat?"

"Nemocenskou ti zaplatí kdo?"

"Neměla bys lepší nějaké jisté zaměstnání?"

Jako uznávám, může se stát, že to nepůjde tak, jak čekám. Ale myslím, že je lepší to zkusit a třeba neuspět, než to vzdát hned na začátku. Vzpomínám si, jak nás všichni odrazovali od třetího dítěte. Když si teď představím, že bychom dali na názor okolí a Elenku neměli, tak... No to se nedá ani představit. 

A co odpovídám? Je to moje práce snů. Jestli se tím pořádně uživím? Zeptejte se mě za rok :-)

Co vy? Umíte si jít za svým jako hluchá žába? Máte konkrétní příběh o tom, jak jste neposlouchali názory ostatních a vyplatilo se vám to?

Návrat do Brna

Je tomu už dva a půl roku, co jsem se slzou v oku opustila Brno a vydala se žít na malé město. Minulý týden jsem byla opět zpátky. Sice jen na jeden den a jednu noc, ale i to stačilo, abych si uvědomila, že Brno je pořád moje město.

Proč jsem se vydala do Brna

Sama bez dětí a manžela jsem nikde přes noc nebyla od té doby, co ... co jsem poprvé porodila. Tento výlet je takovou první vlaštovkou na mé cestě za znovu nabytou svobodou. Do Brna jsem se vydala hlavně kvůli kurzu kreativního psaní od copywriterky Kateřiny Vlčkové. O copywritingu a psaní vůbec mám načteno tolik, že většinu věcí už jsem dobře znala. Ale i přesto jsem se dozvěděla nové rady, tipy na zdroje informací a inspirativní byly i připomínky ostatních účastníků kurzu. Za kurz jsem ráda a už teď můžu slíbit, že nebyl poslední a ve školení budu pokračovat.

Předám vám pár tipů z kurzu. Třeba se budou hodit. 

• Online grafický nástroj, který z vás udělá profi grafiky - Canva.com,
• pro efektivnější učení a přemýšlení vyzkoušejte Myšlenkové mapy (autor Tony Buzan),
• hvězdou Facebooku se můžete stát díky ebooku Jak snadno tvořit obsah pro sociální sítě,
• vaši kreativitu pomůže rozproudit knížka Umělcova cesta,
• pravopis zlepšíte díky Internetové jazykové příručce,

a to už by mohlo stačit. Další rady a tipy se týkají reklamního psaní, a tím bych vás už nudila.

Vidíte tu čáru? Takto dopadne každý papír, který nechám ležet doma na stole.

Na chvíli jsem se stala dítětem

Kurz se k radosti mého vnitřního dítěte konal v herním centru BRuNO family park v Brně. Samozřejmě, že jsem pár atrakcí musela vyzkoušet. Největší zážitek jsem měla z autíček, na kterých jsem mohla zúročit své čerstvě nabyté řidičské schopnosti. Jak se brzy ukázalo, na place byli daleko lepší řidiči, než jsem já. Nic na tom, že jejich věkový průměr byl kolem osmi let. Přes mou veškerou snahu došlo k drsné kolizi s jedním chlapečkem, do kterého jsem najela zezadu. Hned jsem se začala instinktivně rozhlížet a čekala jsem útok jeho rozlícené maminky. Nic takového se nekonalo. Naopak bylo znát, že chlapeček má ze srážky radost a chce další. Zbytek jízdy jsem se snažila chlapečkovi a ostatním šíleným řidičům schovávat jak to jen šlo. Ještě že naši zběsilou jízdu ukončil zvonek.

Kdyby mi nebylo trapně, vrhnu se na všechny atrakce v centru - skáču na obří nafukovací matraci, prolézám sítěmi nebo sjíždím tobogán. Nenechala jsem si ujít temné bludiště, ve kterém chvílemi nevidíte nic, jen černou tmu. A jednu věc jsem nezvládla. Stoupnout si na prosklenou podlahu vyhlídky - tzv. čapí oko. Závrať je závrať. Vyhlídka je ve výšce 22 m a dostanete se na ni po zdolání sedmi patrového schodiště. Žít v Brně, nenechám si ujít večerní otevíračku pro dospělé. Nedivím se, že bývá nabito.

Brno - město vzpomínek

Přenocovala jsem u kamarádky, která patří do té vzácné skupiny lidí, se kterými se stačí setkat jednou za čas, ale je to, jako byste se viděli včera. Máte si vždy co říct, můžete povídat dlouho do noci a pořád máte o čem.

Samozřejmě jsem nevynechala nákupy a krátkou procházku centrem města. Měla jsem velký nákupní deficit a krásně jsem si ho vynahradila. Koupila jsem vše, co jsem měla v plánu a za parádní ceny. Ty obchody mi vážně chybí. Na malém městě jsou nákupy oblečení docela problém.

Stěhování z Brna nelituji, ale došlo mi, že Brno budu mít vždycky ráda. Je to začátek společného života s mým mužem, místo narození našich dvou dětí, jejich první krůčky a pády z houpaček, vzpomínky, dobré i ty horší, zážitky, radosti a starosti, a ty se mi vybaví vždy, když se do Brna vrátím. 

Už teď se těším na další návštěvu!

Které město je to vaše srdeční? Dopřáváte si taky občas nějaký ten kurz? Jak se dnes máte? :-)

Good bye 2016, hello 2017

Doufám, že jste si užili vánoční prázdniny jak se patří. Já ano. K počítači jsem se skoro nedostala a zjistila jsem, že mi ani nechyběl. Teď jsem ale zpátky i s malým zabilancováním.

Můj rok 2016 očima Instagramu

Jaký byl můj rok 2016?

Opět jsem ušla kus cesty. Cesty vpřed. Mám radost ze dvou věcí, které jsem dlouhé roky odkládala a až v roce 2016 jsem je rozsekla. Z mých cílů, které jsem si před rokem sepsala (článek zde), se mi podařilo splnit vlastně všechny, až na jeden, ten hlavní. Stěhování do domu zatím neproběhlo, přesouvá se na začátek nového roku, ale vlastně mi to ani nevadí, stavba a zařizování chce svůj čas a nedá se uspěchat.

Jaké byly hlavní úspěchy a milníky roku 2016?

Začala jsem jezdit autem. Jedna ze zásadních věcí minulého roku. Řidičák mám 18 let, ale nikdy jsem pořádně nejezdila. Tentokrát jsem si zaplatila několik jízd s instruktorem a začala opatrně jezdit sama. Jsem na sebe pyšná, že jsem překonala velké obavy hraničící s odporem a zjistila jsem, že řízení není žádná hrůza. Bude ještě trvat, než se na jízdu budu těšit, ale jsem na dobré cestě. 

Ostříhala jsem dlouhé vlasy. Druhá záležitost, kterou jsem nosila v hlavě roky. Pořád jsem dumala, jaké by to bylo, kdybych se ostříhala, ale bála jsem se, že budu litovat, krátký střih se mi nebude líbit, ale už nebude cesty zpátky. Teď mám mikádo nad ramena, nelituju a cítím se s krátkými vlasy dobře. Občas je sice potřeba sáhnout po žehličce, aby účes vypadal dobře, ale prý vypadám mladší a modernější, takže to stálo za to.

Nejstarší dítko začalo chodit do školy. Vpluli jsme do systému známek, domácích úkolů a třídních schůzek. Měla jsem obavy, ale všechno běží samo, stačí občas podepsat deníček a nahlédnout do žákajdy. Paní učitelka je fajn, dítě se do školy těší, co víc si přát. Jen čekám, kdy donese první dvojku, aby to nebyla taková nuda se samými jedničkami.

Začala jsem na pár hodin denně pracovat. Další podstatná věc pro mě, splněné přání. Nedávno jsem o tom psala článek, takže koho zajímají detaily, mrkněte zde. K tomu pořád ještě funguje (skomírá) můj e-shop, který se pokouším prodat.

Stala se ze mě vášnivá čtenářka. Vždy jsem ráda četla, ale únava a nevyspání na mateřské mi kradlo čtenářskou energii. To se minulý rok změnilo. Přečetla jsem celou řadu knížek. Mnoho vzdělávacích a naučných z oboru marketing a copywriting. Rozečtenou mám knihu Zbraně vlivu od Roberta B. Cialdiniho, která je perfektní a měli by si ji přečíst všichni, kteří chtějí prohlédnout prodejní taktiky obchodníků. Taky jsem přečetla několik knih ze skupiny motivačních, ze kterých mě nejvíce zaujal Zákon přitažlivosti. Už jsem se o ní na blogu jednou zmiňovala, ale proč to nezopakovat, zaslouží si to. Z beletrie mě nejvíc oslovila Brida od Paula Coelho, Dívka ve vlaku od Pauly Hawkins a Písečný muž od Larse Keplera, kterého jsem četla i při vaření, nedalo se jinak. Naopak vůbec jsem nepochopila úspěch knížky Zmizelá od Gillian Flynn. Teď mám rozečtené Inferno od Dana Browna a baví mě dost.

Zbavila jsem se kil navíc díky Antónii Mačingové. Více se dozvíte v článku zde. 

A jaké jsou mé cíle a úkoly pro rok 2017?

Tak konečně už to stěhování a zařizování domu. Přesunovat to na další rok už by bylo trochu trapné.

Další důležitý úkol - přestat kojit. Ono by se mohlo zdát, že na tom nic těžkého není. Ale pokud se tím nabourá můj zavedený systém, dítko přestane spát po obědě, tak vážně nevím nevím.

Dostat třetí dítě do školky, začít pracovat na plný úvazek a pořádně oslavit konec osmileté mateřské dovolené! 

Také plánuju vyrážet na výlety, nejlépe víkendové, a to bez dětí. Děti jsou moje všechno, ale občas není na škodu se od nich vzdálit. 

A to by mohlo stačit. Na jeden rok tyhle úkoly bohatě stačí.

Jsem optimistka se sklony k idealismu a cítím ve vzduchu, že pro mě bude rok 2017 alespoň tak dobrý, jako byl 2016. Těším se.

A jak vy hodnotíte váš 2016 a co čekáte od 2017?

Jsem na volné noze - 1. díl Jak to celé začalo

Už jsme zde na blogu několikrát nakousla, že mám novou práci. Práci, o které jsem snila. Takovou, která mě baví. Teď jsem se konečně rozhoupala a rozhodla se vám o ní něco napsat. A udělám z toho rovnou seriál!

Takže čím bych začala. Jistě vás hlavně zajímá, co vlastně dělám. Odborně (nebo odporně :-) řečeno copywriting a online marketing. Prostě píšu články, texty pro weby nebo posty pro facebookové firemní stránky. Taky už jsem zabrousila k newsletterům nebo navrhování menších reklamních kampaní.

Jsem stále na mateřské, takže se práci můžu věnovat jen omezenou dobu. Většinou se do práce ponořím na 2 hodiny, maximálně 4 hodiny denně, podle potřeby a energie. Za půl roku jsem se naučila hromadu nových věcí. Je to pro mě jeden velký kurz marketingu. Marketing jsem sice studovala, ale současné postupy jsou už úplně někde jinde.

Jsem oficiálně na volné noze, mám živnosťák, ale pracuju pro agenturu. V tom momentálně vidím velkou výhodu, ale o tom až někdy příště. Zjistila jsem, jak je psaní za peníze jiné. Zde na blogu si dovolím psát stylem, jako bych psala kamarádce. Na textech pro klienta si dávám maximálně záležet a držím se jasného cíle.

A jak to vlastně celé vzniklo? Jak jsem se k této práci dostala? Mým přáním bylo psát články a spravovat facebookové stránky, a fakturovat za ně. Pak se moje mnohaleté psaní, přemýšlení o psaní a čtení o psaní přehouplo do nabídky "Potřebujeme někoho na psaní, jdete do toho?". Celý vesmír se spojil, Bůh Psaní ukázal svou sílu a hlavně - moje kámoška mě doporučila :-). Už je tomu skoro půl roku. Co bude za dalšího půl roku, nevím. Nevím ani, co bude za rok nebo za dva. Už jsem narazila i na úskalí práce na volné noze, i když si tento způsob práce zatím vlastně jen oťukávám. Určitě vám o tom napíšu v dalším díle :-) 

Dobrý zdroj inspirace a informací je na webu www.navolnenoze.cz.

Máte někdo zkušenosti s prací na volné noze?

Výroky rodičů, které skutečně pochopí jen rodič

Po delší době opět přidávám něco ze světa rodičů. Je to jen několik vět, ale stačí k tomu, aby vytvořily ucelenou představu o životě s dětmi. 

Jsem zodpovědná matka. Když se u nás objeví nějaké sladkosti, obětuji se a sama je sním. Musím přece děti chránit před obezitou a zubním kazem.

 

"Ježišikriste, co se tam děje, že je tam takové ticho?"


"Nemůžeš tady trochu uklidit?" "Od rána nedělám nic jiného."


"Dneska jsem se výborně vyspala. Vstávala jsem jen třikrát."


"K některým dětem by se měly automaticky dávat prášky na uklidnění."


"Kdy začíná období vzdoru?" "U někoho začíná narozením a končí smrtí."


"Trápí vás prdíky?" "Díky za optání. Malého jo, ale já jsem v pohodě."


"Kdy ho dáváš večer spát?" "Jak se dává dítě spát?"


"Kde jsou ty čokoládky, co děcka dostaly?" Provinilý pohled místo odpovědi :-)

Taky říkáte nebo slýcháte něco podobného? Přiznávám, že moje nejčastější věta je asi "Počkej, nemám deset rukou!"