V minulé práci jsem měla perfektního šéfa - přišla jsem za ním s problémem a odcházela s výzvou. V jeho podání "challenge". Všechno bylo challenging a já to slovo skoro nenáviděla.
Ale dnes si na něj často vzpomenu, když stojím před hromadou úkolů, která se na mě začíná sypat. Právě ten rozdíl v úhlu pohledu je obrovský. Problém totiž ubíjí, ale výzva aktivuje. A to je přesně to, co je k řešení zapeklité situace potřeba - začít něco dělat. Až už vezmete za jakýkoliv konec, je to vždy stokrát lepší, než sedět a naříkat.
Na výšce jsem se na ústní zkoušky hlásila jako první. Bylo mi jasné, že lepší už to nebude a za dvě hodiny čekání bych se tak akorát nervově zhroutila ze zjištění, co všechno jsem se zapoměla naučit.
Takže vzhůru do boje a výzvám zdar!
Na výšce jsem se na ústní zkoušky hlásila jako první. Bylo mi jasné, že lepší už to nebude a za dvě hodiny čekání bych se tak akorát nervově zhroutila ze zjištění, co všechno jsem se zapoměla naučit.
Takže vzhůru do boje a výzvám zdar!
Přesně tohle jsem teď potřebovala! Děkuji :-)
OdpovědětVymazatNení za co! Já díky za komentář.
VymazatPřesně tak! Perfektní článek.
OdpovědětVymazatDíky:-)
VymazatSouhlas!:D Super článek)
OdpovědětVymazatDíky!
VymazatJá zase, když potřebuji něco řešit nebo se učit nebo mě prostě čeká něco náročného a chce se mi z toho brečet, tak si řeknu teď se nehruť není na to čas, hroutit se můžeš až to bude hotový. A opravdu to pomáhá, nehroutím se a až je věc za mnou, tak už stejně nemám důvod se nijak hroutit:)
OdpovědětVymazat