Moje běžecké slasti a strasti

Dnes to šlo dobře. Mezi zuby mi přistála jen jedna moucha a nálada vzrostla o sto stupňů. Běhání má však i své stinné stránky.

Ale protože se má nejdřív chválit a až pak kritizovat, napíšu ještě, proč mám běhání ráda a co mi přináší.

1. Pročištění hlavy a radost - s každým krokem setřepávám starosti běžného dne, jen běžím, užívám si to. Mám pocit svobody a volnosti. Můžu běžet kam chci a jak chci. A aniž se o to snažím, v hlavě se mi rojí nové nápady a myšlenky, to asi tím přívalem kyslíku do mozku. Po běhání mám jasnější uvažování a vidím všechno pozitivněji.

2. Udržování postavy a kondice - snažím se běžet vždy kolem třiceti minut, abych spálila i trochu tuků, ale určitě i kratší běh je prospěšný. Zlepšuje se celková kondice, tvoří se svaly, prostě dobrý způsob, jak se udržovat.

3. Překonávání sebe sama - každý můj běh, delší než 1,5 kilometru, je mojí malou výhrou. Na základce pro mě byla patnáctistovka doslova cestou peklem. Jednou bych chtěla zkusit nějaký kratší závod, s cílem jej dokončit, ale na to nespěchám. A pořád je pro mě radost z běhu to hlavní.

A teď přejdu k tomu, co mi běh znepříjemňuje. 

1. Beznáhubkoví psi - nevím, jestli je to obecně platný fakt nebo jen moje utkvělá představa, ale myslím, že psi považují každého, kdo běží, za kořist. Já prostě nedokážu běžet v blízkosti volně puštěného psa. Připadám si jak antilopa, na kterou se dívá tygr. Jiskří mu oči a každou chvíli se chystá vystartovat. A v případě větších psů mi nestačí, ani když jsou na vodítku. Pokud by takový pejsek moje lýtko shledal velmi chutným soustem, nevěřím, že by ho páníček dokázal udržet. Klidná jsem jen, když vidím náhubek. Možná jsem v tomto trochu paranoidní, ale já prostě nemůžu, N-E-M-Ů-Ž-U.

2. Píchání v boku - někde jsem četla, že stres a celodenní pachtění doslova odčerpává hořčík z těla. A nedostatek hořčíku má na svědomí křeče. Takovou křečí je i dobře známé píchání v boku. A když začne píchát opravdu hodně, tak je skoro po běhu. Takže když jdu běhat večer, po náročném únavném dni, po pár metrech se ozve píchačka, i když dechu mám na rozdávání. Takže se přiznávám, jedu na magnesiu, kupuju si rozpustné tablety a píchání je pryč.

3. Aktivace peristaltiky - o tomto tématu se nebudu moc detailně rozepisovat. Takže stručně - pokud trpíte zácpou, jděte si zaběhat. I když mi při doběhu domů už ubývají síly, tak přesto někdy zrychluju. Ale to nejsem tak dobrá, jen prostě musím.

Občas slyším, že lidem vadí, že se na ně při běhu někdo dívá a proto nechtějí běhat na veřejných místech. Tohle mě třeba vůbec nevadí. Sice by možná mělo, protože jsem se viděla v odraze výloh a můj styl by se dal nazvat má-plné-gatě.

Už se těším, až zase vyběhnu. Poběžím cestou necestou a třeba mě napadne téma na nějaký zajímavý článek. Pro ty, co běhají - máte taky nějaké své běžecké potíže?