Jednou z mých velkých slabých stránek je to, že neumím řídit auto. Řidičák jsem si dělala hned v osmnácti. Myslím, že mi ho tehdy dali omylem. Ze závěrečných testů si pamatuju jen dlouhou rovnou cestu, zabočení doprava a zastavení, konec.
Zkoušela jsem řídit několikrát, ale prostě za volantem se cítím tak, jako bych řídila vesmírnou loď, řítící se rychlostí světla ve čtyřrozměrném časoprostoru soustavně napadanou jinou mimozemskou civilizací a rojem meteoritů k tomu. Při vjetí do křižovatky se tento stav ještě násobně zhoršuje, no tak si to zkuste přestavit. Přecházím do paralyzovaného stavu a končím.
zdroj: www.starwarsreport.com |
Moje historie řízení auta je krátká, ale bohužel léta se táhnoucí. Začlo to vyzvednutím řidičáku v doprovodu mého tatínka. Já plná nadšení, tatínek pln znechucení z mé začátečnické hrůzojízdy. Cesta zkončila slzama a zapřísaháním, že už nikdy na místo řidiče nesednu. Pak jsem to ještě párkrát zkoušela s maminkou, která mi ukazovala názorně, jak řídí ona a tehdy jsme zkončily i s autem v příkopu, ale o tom třeba jindy. Na vysoké jsem měla brigádu v baru. Pracovala jsem v noci a nebyla jiná možnost, než do práce jezdit autem. Kupodivu mi to šlo dobře. Cestu večer tam jsem nějak zvládla a noční návrat jsem si vyloženě užívala, protože na cestách bylo moje auto jediné. Tehdy jsem byla poprvné a naposledy královna silnic. Pak brigáda zkončila, já se později přestěhovala do města a zase nebyl důvod jezdit. Později jsem se opět vrátila k volantu s mým mužem, který mě všemožně podporoval. Měli jsme tehdy starší auto, které jsem se nebála odřít, takže jsem zase párkrát řídila. Pak přišlo přestěhování do Brna a to byl konec. Zaplatila jsem si několik kondičních jízd, při jedné z nich jsem málem vlítla pod šalinu (od té doby je fakt nemám ráda), a nejezdím. Už ani nevím, na které straně je brzda.
Ale věřím, že jednou řídit začnu a budu dobrá řidička... až se přestěhuju do americké pouště, kde jsou široké prázdné cesty, až budu mít svoje malé staré předem odřené auto, až bude na cestách menší provoz, až budu nucena jezdit, nejlépe v noci... Bylo by fajn nebýt závislá na jiném řidiči a zajet si autem třeba na nákupy. Tak jednou určitě!
Jak jste na tom s řízením vy? Je to taková věda nebo to jen mě chybí v mozku nějaké buňky pro řízení auta?
:D:D:D Vtipný článek! :D Já se musím přiznat, že jsem dobrá řidička od svých 18. Zní to trochu jako samochvála, ale něco už nalítaného mám, a miluju řízení :-)
OdpovědětVymazatDíky:) Tak to jsi dobrá! To obdivuju:)
VymazatTak to mě dostalo:-))) Já řídím celkem dobře, ale ze začátku jsem taky měla problémy, hlavně parkování. Zuz.
OdpovědětVymazatTak to me pobavilo :D A jak ti jednou rekla Barunka: "maminko proc nridis auto, vzdyt jen tak kroutis volantem" :D Ono na tom fakt nic neni :)
OdpovědětVymazatTrochu s křížkem po funuse, ale budiž mi omluvou, že jsem blog objevila až teď. S řízením to mám podobně - řidičák od 18, ale nikdy jsem pořádně neřídila. Teď jsem ale v té americké poušti, cesty tu jsou rovné a široké, ale cesty, na kterých se jezdí 140 a je potřeba přejíždět mezi pruhy... hm, to ani s automatem žádná sranda není. Ale taky si říkám, že jednou, jednou budu královna silnic :) Teď jen dělám řidiče, když jedeme někam na pivo, protože v noci už jsou cesty volné a přejíždění z pruhu do pruhu mi jde úplně samo :D
OdpovědětVymazat