V tomhle se fakt nedá blogovat

V životě každého blogera občas nastane chvíle, kdy bilancuje a je na pochybách, jestli to, co dělá, má nebo nemá cenu a jestli vůbec pokračovat.

Obrázek nesouvisí s tématem, jen se mi líbil :-)

Taková chvíle nastala i u mě. Po třech letech blogování. Mám tady hned tři důvody k takovým úvahám. Tři děti, které na mě momentálně visí ve dne v noci. Hlavně ta nejmenší, která si chce se mnou hrát nebo se chce nosit nebo řve. Nic mezi tím. Jen občas má slabé chvilky, kdy se zabaví při vyhazování hrnců ze skříňky. Má štěstí, že je tak neodolatelně roztomilá, jinak už je v babyboxu. Přes den spí hodinu, za kterou se snažím megaultraturbo rychlostí stihnout, co se dá. Ale asi moje megaultraturbo rychlost není dost megaultraturbo rychlá, protože to nedávám. K blogu se dostanu na patnáct minut. A co večer? Tady došlo k nějaké chybě, protože od ostatních rodičů slýchám, jak jim děti usínají v osm a pak mají klid. Naše děti spaly všechny v osm jen párkrát a to jsme hned bouchali šampus a blaženě jsme se rozplývali štěstím. Než my děti uspíme, je půl desáté a to už mám většinou před očima jen bílou mlhu a v uších slyším šumění. Paradoxně nápady na články pořád mám a je jich hodně. Nejčastěji ke mě přicházejí před usnutím. Potřebovala bych nějaký čip, který by sepisoval texty přímo z mého mozku. Škoda, že jsem s psaním nezačala před dětma, když jsem měla kvadrilión volného času. No nic, tak třeba v důchodě. 

Jedna velká překážka je tedy nedostatek času a klidu na psaní, ale je tady i další věc. Poslední dobou mám stále silnější pocit, že bych svůj volný čas (Chce se mi bláznivě smát při slovním spojení "svůj volný čas". To je taková bájná věc, kterou ve skutečnosti nikdo nikdy neviděl. Asi jako Ježíšek.) chtěla věnovat jiným věcem, než psaní blogu. Takovým, které se odehrávají v realitě, ne ve virtuální realitě.

Vím, že o nic nejde. Blogování má být zábava a když přestanu psát, svět se nezboří. Stejně mám pocit, že poslední dobou ty články za moc nestojí. (To nepíšu proto, abyste mi to vyvraceli :-) Ale už jsem do tohoto blogu investovala tolik času a mám k němu vztah a to se pak těžko končí. Navíc ani nejsem ten typ, který umí pálit mosty, jednoduše za sebou zavřít dveře a jít od věci. Spíš tomu dávám čas a čekám, jak se vše vyvrbí. Uvidím, jak to půjde, ze dne na den.

Ke všemu se mi předevčírem pokazil půl roku nový noťas. Musela jsem vytáhnout starý záložní, který je tak šíleně pomalý, že mě to doslova mučí.

Jsou pro mě záhadou blogerky, ať už s dětma nebo bez dětí, které si konstantně, už několik let, jedou těch svých dvacet článků měsíčně. Asi je to musí mnohem víc naplňovat a bavit, že tomu prostě ten čas dají, i když ho taky třeba nemají nazbyt.

Potřebovala jsem se prostě jen z tohoto vypsat. Pořád si říkám - to je jen takové období, jednou příjde doba, kdy se ode mě děti trochu více oprostí, už nebudu takový nevolník a třeba ty volné večery přijdou. Otázka je, jak je využiju. Jestli to bude blogování nebo spíš čtení, pokec s kámoškou nebo spinning.

Mějte se a užívejte osobní svobody ... a ode dneška už jen tři týdny do Vánoc, jupí :-)