pátek 18. října 2013

O dětech, respektu, nejranějších vzpomínkách a křiku

V říjnové Marianne je úžasný článek o (nejen) výchově dětí, který mě zaujal natolik, že z něj tady musím udělat krátký výtah. Výchova a přištup k dětem je teď u mě celkem velké téma.

Když se mi narodilo miminko, zajímala jsem se hlavně o technické věci kolem kojení, přebalování, spánku a krmení. Ale od té doby, co se ten malý človíček začal samostatně pohybovat, dávat najevo, co chce a nechce a celkově se začala projevovat jeho osobnost, začalo zajímavé období tápání a hledání, jak spolu vyjít. Přečetla jsem už několik zajímavých knížek, o kterých na blogu napíšu. Ale teď už k článku. Jedná se o rozhovor s psychoterapeutem Jiřím Tylem (62 let). Pokusím se ho shrnout a vypíchnout, to co je pro mě nové, zajímavé, zarážející i dobře známé, ale není naškodu si to opakovat.



  • K dítěti se máme od narození chovat se stejným respektem a úctou jako k šéfovi v práci. To je základ.
  • Osobnost člověka se utváří do pěti let věku. Podle jisté transakční analýzy už v tomto věku máme jasno v základních otázkách života. 
  • Nejranější vzpomínka je nejspolehlivějším testem osobnosti. První věc, kterou si ze života pamatujeme, ta o nás skutečně říká úplně vše. Proto se také psychoterapeuti při sezení ptají na rané dětství. Pokud si nevzpomínáte na nic, může to znamenat, že vaše vzpomínky jsou negativní a ty bývají nevědomě vytěsněné. - V mých prvních vzpomínkách je babička s dědou, páteční velké nákupy, hraní si na zahradě, dobrý oběd ... Měla jsem se moc dobře. 
  • Další důležitá vzpomínka je první věta, kterou jste slýchali. Často to bývá "Nezlob!", "Styď se!" nebo "Nekřič!". A přitom by to mělo být třeba "Mám tě rád." 
  • Celý první rok lidského života dorůstá a rozvíjí se šedá kůra mozková. Proto je tak moc důležité simulovat co nejdéle bezpečí dělohy a hodně dítě objímat, chovat a držet ho. Jak se v raném dětství k dítěti chováte, bude mít zapsáno celý život - a to nejen v nervové soustavě, ale i v hormonálním a imunitním systému. 
  • Dítě se umí vyrovnat se vším včetně rozvodu rodičů. Jediné s čím se nedá normálně žít, podle psychoterapeutických zkušeností, je znásilnění dcery otcem. 
  • V případě rozvodu nastává problém, ztrácí-li dítě jednoho z rodičů. Pokud zůstanou oba rodiče dítěti dostupní, výzkumy ukazují, že se děti vyvíjejí stejně jako děti z úplných rodin.

  • Když na dítě zakřičíte, dosáhnete jen toho, že se jeho mozek zaplaví útlumovou, až spánkovou aktivitou. Křikem se spouští hormony, díky kterým se dítě stáhne, nemůže mluvit, hýbat se a myslet.
  • Děti nedělají to, co jim říkáme, že dělat mají. Dělají to, co děláme my.  
  • Dítě potřebuje vědět, co je pro ně dobré a co ne. A to z vlastní zkušenosti. Už od malička by mělo cítit vlastní kompetenci a zodpovědnost za to co dělá.

Já myslím, že tohle všechno není jen o dětech, ale o lidech celkově. Všichni jsme byli jednou děti. A kdy nastává ta chvíle, kdy se z nesamostatného dítěte stává sebevědomá zodpovědná osobnost? V deseti letech? V osmnácti? U někoho nikdy.

Co na to říkáte? Zajímáte se o téma výchovy dětí? A jaká je vaše nejranější vzpomínka z dětství?


6 komentářů:

  1. Já mám pocit, že si pamatuji samá negativa. Nevím, co je uplně první vzpomínka. Z dětství se mi vybavuje toto: Učitelka ve školce mě nechtěla pouštět na záchod během odpoledního spánku. Když jsme s mladší sestrou něco provedly, dostala jsem vyhubováno já, že jsem starší a mám být rozumnější...apod.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc pěkný článek, taky mne zaujal! Mám kolem sebe opravdu kupu dětí, takže tyto články čtu celkem pravidelně. Řekla bych, že vzdělávají i mne samotnou...a jak píšeš, tyhle rady se dají aplikovat i na vrstevníky :)

    Zvu Vás na svou giveaway: The company - LIFE

    OdpovědětVymazat
  3. Zaujimavy clanok..dufam ze si nan spomeniem, ked raz budem mat deti :)

    Najranejsia spomienka je zapeklita vec..rodicia mi rozpravali o mne vela pribehov a ja uz ani neviem, co je moja skutocna spomienka a co som si predstavila na zaklade ich rozpravania a 'spravila z toho spomienku' :D
    Na jedno si vsak pamatam isto..ako som sa v skolke hrala v blate. Svietilo slnko a ja som si na terase skolky macala ruky do blata a tvorila z neho rozne obrazce a ..kopy blata..Malo taku jemnu konzistenciu (akoze som beauty blogerka, tento fakt nemozem vynechat), lebo som si ho sama 'na tajnaka' vyrobila z piesku a vody. Ziadne blato z kaluze, aby bolo jasne:)) Je to velmi prijemna spomienka ^^

    Peacock & Pineapples

    OdpovědětVymazat
  4. Článek jsem taky četla, velmi zajímavý...

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za tip na článek a těším se na ty knížky. A propo, kde bereš čas na čtení...? Monika.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čas na čtení? :-) Ten spíš kradu:-) Chtěla bych mít třeba celé sobotní odpoledne na čtení, ale to se mi stane tak za deset let předpokládám:-) Knížky čtu chvíli před usnutím, dokud mi neupadne hlava. To, co nevyžaduje moc soustředění, jako časopisy, čtu po chvilkách přes den. Ani na záchodě se mi nedaří se zašít:-) Mám toho rozečteného hodně, ale času je fakt málo. Takže když mě knížka nebaví, tak ji prostě nedočtu.

      Vymazat

Moc děkuji za komentář!

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...