O dětech, respektu, nejranějších vzpomínkách a křiku

V říjnové Marianne je úžasný článek o (nejen) výchově dětí, který mě zaujal natolik, že z něj tady musím udělat krátký výtah. Výchova a přištup k dětem je teď u mě celkem velké téma.

Když se mi narodilo miminko, zajímala jsem se hlavně o technické věci kolem kojení, přebalování, spánku a krmení. Ale od té doby, co se ten malý človíček začal samostatně pohybovat, dávat najevo, co chce a nechce a celkově se začala projevovat jeho osobnost, začalo zajímavé období tápání a hledání, jak spolu vyjít. Přečetla jsem už několik zajímavých knížek, o kterých na blogu napíšu. Ale teď už k článku. Jedná se o rozhovor s psychoterapeutem Jiřím Tylem (62 let). Pokusím se ho shrnout a vypíchnout, to co je pro mě nové, zajímavé, zarážející i dobře známé, ale není naškodu si to opakovat.

• K dítěti se máme od narození chovat se stejným respektem a úctou jako k šéfovi v práci. To je základ.

• Osobnost člověka se utváří do pěti let věku. Podle jisté transakční analýzy už v tomto věku máme jasno v základních otázkách života. 

• Nejranější vzpomínka je nejspolehlivějším testem osobnosti. První věc, kterou si ze života pamatujeme, ta o nás skutečně říká úplně vše. Proto se také psychoterapeuti při sezení ptají na rané dětství. Pokud si nevzpomínáte na nic, může to znamenat, že vaše vzpomínky jsou negativní a ty bývají nevědomě vytěsněné. - V mých prvních vzpomínkách je babička s dědou, páteční velké nákupy, hraní si na zahradě, dobrý oběd ... Měla jsem se moc dobře. 

• Další důležitá vzpomínka je první věta, kterou jste slýchali. Často to bývá "Nezlob!", "Styď se!" nebo "Nekřič!". A přitom by to mělo být třeba "Mám tě rád." 

• Celý první rok lidského života dorůstá a rozvíjí se šedá kůra mozková. Proto je tak moc důležité simulovat co nejdéle bezpečí dělohy a hodně dítě objímat, chovat a držet ho. Jak se v raném dětství k dítěti chováte, bude mít zapsáno celý život - a to nejen v nervové soustavě, ale i v hormonálním a imunitním systému. 

• Dítě se umí vyrovnat se vším včetně rozvodu rodičů. Jediné s čím se nedá normálně žít, podle psychoterapeutických zkušeností, je znásilnění dcery otcem. 

• V případě rozvodu nastává problém, ztrácí-li dítě jednoho z rodičů. Pokud zůstanou oba rodiče dítěti dostupní, výzkumy ukazují, že se děti vyvíjejí stejně jako děti z úplných rodin.

• Když na dítě zakřičíte, dosáhnete jen toho, že se jeho mozek zaplaví útlumovou, až spánkovou aktivitou. Křikem se spouští hormony, díky kterým se dítě stáhne, nemůže mluvit, hýbat se a myslet.

• Děti nedělají to, co jim říkáme, že dělat mají. Dělají to, co děláme my.  

• Dítě potřebuje vědět, co je pro ně dobré a co ne. A to z vlastní zkušenosti. Už od malička by mělo cítit vlastní kompetenci a zodpovědnost za to co dělá.

Já myslím, že tohle všechno není jen o dětech, ale o lidech celkově. Všichni jsme byli jednou děti. A kdy nastává ta chvíle, kdy se z nesamostatného dítěte stává sebevědomá zodpovědná osobnost? V deseti letech? V osmnácti? U někoho nikdy.

Co na to říkáte? Zajímáte se o téma výchovy dětí? A jaká je vaše nejranější vzpomínka z dětství?