Moje netradiční předporodní příprava

Původně měl být tento článek humorný, ale než jsem se k jeho sepsání dostala, termín porodu se přiblížil a mě sranda pomalu opouští. Některé pasáže nebudou pěkné a proto vás varuju - číst jen na vlastní nebezpečí!

 

Do konce zbývá ještě měsíc a u mě se začínají projevovat všechny neduhy pokročilého těhotenství. Vlivem hormonů prý měknou kosti a rozšiřuje se pánev - já mám pocit, že se mi pánev rozpadá. K tomu se občas ozvou záda. A momentálně to nejhorší (a to jsem myslela, že do takových intimností tady nikdy nezajdu, ale kašlu na to) hemeroidy, které bolí jak sviňa. Problém je asi v tom, že jsem většinu dne na nohách, pořád někde lítám a to těžké břicho tlačí a tlačí dolů, do míst, kam nemá. Přibrala jsem 13 kg, což není moc, ale připadám si těžká jak slon.

 

A takhle vidí porod Zdeněk Miler:-)

Ale aby to nevypadalo, že si stěžuju, tak nestěžuju, nečekala jsem, že to bude při dvou malých dětech nějaká pohodička. Co jsem chtěla to mám a beru to jako takovou náročnější životní etapu, která se po porodu ještě ztíží (třeba jen ranní vypravování se do školky bude hodně zajímavé), ale taky jednou poleví, až budou děti soběstačnější. Ale co mě dokáže pořádně naštvat je, když se mi do toho začne někdo další montovat a chtít po mě další a další výkony. A tuhle část možná pak smažu, až vychladnu - ale začínám mít pocit, že mě chce moje tchýně zničit. Je to sice hodná paní a s dětmi si rozumí, ale pořád vymýšlí výlety a dlouhé pochody, ze kterých se vracíme až večer, popohání mě k rychlejší chůzi, oběd bych měla uvařit za deset minut, radí věci, které ona sama nikdy dělat nemusela, odpočívat nepotřebuju a těhotenství přece není nemoc. Uff. Musím se vzepřít, i když budu za flákače a těm dlouhým procházkám se vyhnout.

A jak se tedy připravuju na porod? Asi si říkáte, že už mě to čeká potřetí, že jsem ostřílená rodička a nemám co řešit. Omyl. Pokud by to bylo jen trochu možné, nechala bych odrodit manžela. Ne, že bych se bála bolesti, ale nemám ráda všechny tělesné záležitost, jako jsou odběry krve, všemožné zásahy do těla, prohlídky a tělesné změny. A u porodu, tam se toho s tělem děje až moc, na můj vkus. Ta roztahovací schopnost žen mě skoro až děsí. Můj muž je pravý opak a z našich dvou porodů si detaily pamatuje on, já jsem dělala, že tam vlastně nejsem. Ale je mi jasné, že tohle není právě zodpovědný přístup, takže musím zase nastudovat, jak je to s těmi intervaly mezi kontrakcemi a správným dýcháním.

Hlavně přemýšlím, až porod příjde, kdy začít jednat. Je nepsaným pravidlem, že s každým dalším porodem to jde rychleji. Třetí dítě se prý rodí v autě, což fakt nechci. A doma taky ne. Argumenty pro domácí porody na jednu stranu chápu - soukromí, domácí pohodlí, žádné zbytečné lékařské zásahy. Ale u nás si to představit nedokážu a hlavně, to riziko, že se něco zvrtne a nedopadne to dobře, podstupovat nechci ani náhodou. Vzhledem k tomu, že musíme před odjezdem do porodnice ještě někam udat děti, budu muset vyhlásit poplach mnohem dříve, než začnou být kontrakce moc časté. Babičky můžou být v práci nebo u kadeřnice, tak ať nemusím nakonec volat: "Táto, začni vařit vodu". Nebo jak to říkají v těch filmech.

Manželova babička, která je ze sedmi dětí a celá rodina žila v dřevěné chalupě na Valašsku, vyprávěla, že porod její nejmladší sestry proběhl tak, že vlastně vypadla a maminka ji zachytila do sukně. Já stejně nechápu, jak to dříve ty ženské dělaly - s tolika dětma bez pračky a dalších vymožeností, ale i tělesně. To tam musely mít už úplný tobogán a mimčo se muselo držet zuby nehty, aby při každém kýchnutí nevyjelo. A je to vůbec zajímavé, to babiččino vyprávění. Život byl úplně jiný, než dnes. Měli malou chalupu, všechny děti spaly v jedné místnosti nebo v létě na seně a rodiče měli postel v kuchyni, která byla i obývákem. Koupelnu neměli. Každnou sobotu pekli chleba na celý další týden, maso měli jen jednou týdně a do obchodu jezdili s vozem jen jednou za měsíc. V létě běhali bez bot a do školy chodili hodinu pěšky. Starší sourozenci se museli starat o ty mladší a i ti malí už měli své úkoly a nějakou práci. Všechny děti se rodily doma s pomocí porodní báby. Někdy se stalo, že dítě umřelo, při porodu nebo později na nějakou nemoc, ale bralo se to - bůh dal, bůh vzal. V rodině babičky měli štěstí, že jim žádné dítko neumřelo, ale právě babička už měla namále, když v šesti týdnech věku prodělala černý kašel. Na odpočinek po porodu a šestinedělí se moc nehrálo, hlavně, když bylo hodně práce na poli. To se miminko zavěsilo do plátěné kolébky třeba na větev a maminka jen chodila kojit a starší děti ho houpaly.

Velké porodní plány nemám. Rodit do vody nechci ani nevyžaduju aromaterapii nebo masáže zad. Hlavně ať na mě při kontrakcích nikdo nesahá a nemluví a já se budu moct ve stoje pohupovat jako medvěd a setřásat tak bolest. Protože ležet při kontrakcích, to je fakt tortura. Pokud to půjde opravdu rychle, tak nebude ani čas na lékařské zásahy, jako jsou infuze oxitocinu na urychlení kontrakcí a podobné legrace. Epidurál se mě asi taky týkat nebude. Ten jsem měla u prvního porůdku, který se táhl jak týden před výplatou. Dvakrát jsem byla za hrdinku a odmítla jsem ho, ale potřetí už jsem kývla, ale to bych kývla i kdyby se mě zeptali, jestli mě nemají raději zabít. Jo ale jinak je to krásná přírodní věc, ten porod, fakt. Jen jedné věci bych chtěla dosáhnout, aby mi miminko po narození nechali a nikam ho neodnášeli. Říká se tomu bonding a ne každá porodnice má pro toto pochopení. Tak uvidíme, jak se to povede.

Postoje k porodu a miminkům se pořád mění. Vyštrachala jsem knížku z roku 1971 a ten rozdíl oproti dnešku je veliký. Porod doma byl nemyslitelný, při celém porodu se leželo, miminko vytáhli, mamince jen ukázali a šup s ním na novorozenecké oddělení. Nosili ho jen na kojení. Návštěvy tatínků a rodiny byly zakázány. Určité pasáže z knížky mi přišly vtipné. Třeba:

"Ve Francii jdou manželé dokonce tak daleko, že přicházejí na porodnická oddělení a pomáhají svým manželkám při porodu. U nás tento způsob nepovažujeme za nejvhodnější, neboť se přitom porušuje přísná porodnická hygiena a rodičky si takovou pomoc ani napřejí."

"Novorozenec je převezen do speciálního dětského pokoje, odděleného od pokoje nedělek. Víme, že ho máte moc ráda, ale brzy si uvědomíte, že toto dočasné oddělení je pro vás prospěšné. Dřívější zvyk umísťovat novorozence do společného pokoje s nedělkami totiž míval jeden nepříjemný důsledek: novorozenci budili svým častým kříkem a štěbetáním své matky ze spánku. Máte štěstí, maminko, že jste rodila v ústavu! Při porodech v domácnosti bývalo zabezpečení oddechu pro nedělku mnohly neuskutečnitelné."

"A jak tedy správně kojit? Před každým kojením si umyjte ruce a osušte čistým ručníkem. Potom potřete prsní bradavku chomáčkem mulu namočeným v borové vodě. Na obličej si připevněte masku, aby vám přikryla nos a ústa. Je jí vždy třeba použít při kojení a ošetřování kojence. Účelem je zachycovat choroboplodné baktérie."

"Díte se křikem obyčejně čehosi dožaduje. Proto dětská sestra zjistí, zda není pomočen nebo zda neměl stoličku. Oznamuje-li kojenec křikem, že má hlad, neberte jeho žádost na vědomí. Dětská sestra před a po kojení novorozence váží, takže bezpečně pozná, kolik vypil a zda je nasycen. Dítě to pak musí vydržet až do příštího kojení. Kdyby se vyhovělo jeho předčasné chuti, přivezla byste si domů pěkného despotu"

A to bych mohla opisovat dál a dál. Třeba se budeme za dvacet let vracet k těmto způsobům, když je tolik stížností na dnešní děti, jak se chovají ve školách, jak jsou rozmazlení a ničeho si neváží. Uvidíme.

Nový kousek do výbavičky.

A abych se taky dostala k tomu nejdůležitějšímu. Miminku se daří dobře a moc se na něj všichni těší. Už máme konečně i jméno, které se vymyslelo tak nějak samo a jeho význam je krásný - světlo, pochodeň v temnotách, slunce, které bude hřát srdce svých blízkých. A takový člen rodiny by se docela hodil. 

Dnes jsem si naordinovala půl dne ležení na gauči a i když jsem myslela, že budu stručná, sepsala jsem úplný román. Pokud to někdo přelouskal celé, tak klobouk dolů a děkuji:-)