Elenka na vrcholu roztomilosti

Elenka bude mít brzy rok a půl a to je ten věk, kdy dítě všude vleze, všechno rozhází a nic nenechá na pokoji. Zárověň je ale tak ukrutně roztomilé, že jsou všechny prohřešky ihned zapomenuty.

S tou roztomilostí je to trochu komplikované. Každý rodič si myslí, že jeho dítě je nejroztomilejší na světě. Na tom by nebylo nic nepochopitelného. Potíž začíná, když to začne podsouvat i ostatním. Pravda je totiž taková, že ostatním se dítě roztomilé vůbec zdát nemusí. Naopak ho vidí spíš jako otravné a usnoplené. Takže když napíšu, že je Elenka roztomilá, pouštím se na tenký led, já vím, ale když ona je prostě nejroztomilejší :-) Její momentální roztomilosti si užíváme maximálně a hned ze dvou důvodů. Je to naše poslední dítě a už víme, že tohle období netrvá moc dlouho. V roce a půl je roztomilost na vrcholu a pak začne pozvolna klesat až se vytratí úplně. Vystřídá ji tvrdohlavost a sklony k anarchii. Proto je potřeba si tento krásný čas náležitě užít, aby jsme pak jednou mohli vzpomínat, jaká byla měkkoučká, jemňoučká, jak rozkošně dělala paci paci, dávala nám pusinky a objímala nás kolem krku.

K roztomilému dítěti patří i roztomilé věci. Z internetového obchodu prodeti.cz jsme dostali takové hned dvě. Polštářek s pandou a lahev na pití. Polštářek je jednoduše dokonalý. Je z příjemného materiálu, drží tvar a obrázek je opravdu povedený. Líbí se mi i ostatní polštářky s dinosaurem, vílou nebo zajícem. Do stylového dětského pokoje, který pro své děti plánuju, se budou určitě hodit. Cena 249 Kč za polštářek není nijak vysoká. Ve stejném designu se dá pořídit i povlečení, mrkněte zde.

Lahev na pití je od Skip Hop. Od této značky mám tašku na kočárek a jsem z ní pořád stejně nadšená, jako na začátku. Proto jsem předpokládala, že i lahev bude perfektní. Podobnou lahev s brčkem máme i od značky Avent. Je netekoucí a hůř se z ní pije, což není pro malé dítě moc dobré. Nemusí vypít dva litry denně, ale jedna deci je taky málo. Navíc se lahev od Aventu špatně myje. Lahev Skip Hop při otočení teče, nemá žádnou protitekoucí pojistku, ale zato se z ní pije snadno a pitný režim má tak dítě v pořádku. Lahev se myje docela dobře, až na to brčko, které se pořádně vymýt nedá, takže se v něm postupně může něco usazovat. Ale v balení bylo jedno náhradní, takže se dá vyměnit. Lahev má uzávěr a po zavření se nevyleje nic. Obrázek je pěkný, ale už je trochu poškrábaný. Lahev je tedy dobrá, jen není úplně vhodná pro malé dítě, které vylije všechno, co vylít jde. Objem lahve je 350 ml a stojí 169 Kč. Od značky Skip Hop jsou k dostání i další roztomilé dětské potřeby. Podívat se můžete tady.

zdroj

Oblékání, přebalování, jídlo, spánek a jiné legrace

V roce a půl už se snaží dítě dělat plno věcí samo, ale zároveň ještě nic dělat samo neumí, takže vše podle toho i vypadá. Elenka se naštěstí nechá obléknout bez protestů, jen občas se stane, že se jí to nelíbí a to pak začne, jak říká můj muž, protékat. Prostě tak nějak změkne a nedá se nijak uchopit, rodiče určitě znají. Naštěstí to nebývá často, spíš s oblékáním pomáhá i ostatním. Nosí všem jejich oblečení a boty. Paráda. 

U oblékání sice neprotestuje, ale u přebalování jo. Otočí se na břicho a vystrčí na mě zadek, čímž dá jasně najevo, co si o tom všem myslí. Musím ji pak něčím zabavit, aby si nechala dát čistou plínku. Plínky pořád používám látkové a vypadá to, že už u nich zůstanu až do konce. Konec plánuju někdy na léto, kdy se snad naučí chodit na nočník a od praní plenek bude pokoj.

Po překonání několika spánkových peripetií se podařilo zavést docela uspokojivý spánkový režim. Přes den na Elenku příjde únava často ještě před obědem a spí dvě až tři hodiny. Večer ji uspávám kolem půl osmé tak, že ji nakojím a pak si s ní v posteli ještě asi půl hodinu čtu. Tedy nečtu jí pohádku, čtu si knížku a ona vedlem mě leží a pomalu usíná. Pokud neusne, tak s uspáváním končím, odcházím a ona za mnou. Asi za hodinu pak zkusím druhé kolo a to už vyjde skoro stoprocentně. Spí s námi pořád v posteli, protože se v noci chce ještě pořád asi dvakrát kojit (a mě se zatím nechce jí to odnaučovat) a i proto, že jsme si na ni zvykli a spí se nám s ní dobře. Je to takový plyšový medvídek, který nám zahřívá peřiny. Takže u nás to není návyk dítěte, ale návyk rodičů.

S jídlem to není žádná velká sláva. Mám pocit, že toho sní málo, ale asi jí to stačí, protože hladově nevypadá, naopak je docela baculatá. Do jídla ji nenutím vůbec. Chceš, nechceš? Sní někdo jiný :-) Roste asi z kojení, kterého se nehodlá vzdát ani náhodou. Když příjde čas kojení, začne mi plácat na hruď a naznačovat, o co jí jde. Být to na mě, tak na kojení zapomenu, ale ona si to moc dobře hlídá. Naštěstí je napitá rychle, takže mi to nevadí a nemám důvod s kojením končit.

A už mluví? No, zatím moc ne. První dvě děti už v tuto dobu mluvily až moc a nechápala jsem, k čemu je znakování batolat. My už máte taky pár znaků, které zavedla Elenka sama. Domluvíme se na všem, přikyvuje, ukazuje, naznačuje. Umí říkat NE, TATA, TO TO, PAPA (znamená jíst a ahoj).

Co nás čeká dál?

Pomalu se blíží doba, kdy by Elenka měla projevit svou pravou osobnost a dát nám to náležitě najevo. Takzvané období vzdoru. Nebo období dětského negativismu se tomu odborně říká. Už jsem si tím prošla dvakrát a ve srovnání s dětmi z našeho okolí to u nás bylo v té horší míře, takže věřím, že mě už nic nepřekvapí a nerozhodí. Navíc je Elenka o poznání klidnější a pohodovější, než její starší sourozenci.

zdroj

Jak už jsem psala, dětská roztomilost je krátkodobá záležitost a jednou zmizí, jako pára nad hrncem. Ale občas se ukážou její záblesky a vy zjistíte, že tam i u těch větších dětí pořád někde je. Třeba když šestiletá holčička nadšeně vypráví mladšímu bráchovi, že jednou vyroste na pána a najde si ženu, přitom trochu šišlá, protože ji před pár dny vypadl zub, on se tomu šibalsky směje a na pravé tváři se mu vyznačí maličký důlek.

Co vy a roztomilé děti? Je takové jen to vaše nebo se vám zdají roztomilé všechny?

Pravda o životě se třemi dětmi

Přes devět měsíců mám "na krku" tři děti, takže bych už mohla trochu zabilancovat a tuto radostnou dobu zhodnotit. Pokud si myslíte, že mít tři děti musí být hrozné, tak jste na omylu. Je to ještě horší!

Ne kecám, nebojte, zvládat všechny povinnosti kolem není až takový problém. Ono hodně záleží na tom, jaký já mám den. Jak se vyspím a jak se cítím. Někdy stihnu všechno perfektně na 150%, mám navařeno, napečeno, naklizeno, jdeme dvakrát ven a ve výchově jsem vzorem moderního partnerského rodiče. To si pak dávám titul Matka roku, plácám se po rameni a uvažuju o čtvrtém dítěti. Ale pak příjde den, kdy jsem úplně mrtvolná, ploužím se po bytě, jak tělo bez duše a jsem ráda, že dětem dám něco k jídlu, hrozím vařeškou a ven se dostaneme jen na chvíli. 

Takže jaké to tedy je, žít se třemi dětmi? Samozřejmě krásné! Nekonečná rodinná pohoda, pocit, že vás bude mít vždy někdo rád a jistota zajištění na stáří. Tak a teď pryč od sluníčkaření k realitě. Obecně vzato, se třemi dětmi je tak nějak všeho víc. Víc špinavého prádla, víc mazlení a objímání, víc drobků na zemi, víc mluvení, víc jídla, víc dohadování, víc smíchu, víc únavy, ale i víc radosti (neřazeno podle důležitosti). Našeho rozhodnutí pro tři děti určitě nelituju, ale je tady několik praktických komplikací, které mi trochu sužují běžné dny.

Dohodnout se na společném programu je těžší

Čím více lidí (dětí), tím více názorů a představ o spoleně stráveném čase. Já chci jít ven, jedno dítě chce taky, druhé nechce a jedno mezitím usne. S takovou se daleko nedostaneme. Jakožto velká zastánkyně domokracie, snažím se demokratické principy vnášet i do našeho rodinného života. Každý má právo vyjádřit svůj názor a říct, co se mu líbí, nelíbí, co by chtěl a nechtěl. Nesmí omezovat svobodu ostatních a naopak. Bohužel uvést toto do praxe je nadlidský úkol. Proto si často nakonec přikloním spíš k diktatuře. 

Vypravit se ven je oříšek

K zátěžovým patří takové situace, kdy je potřeba za určitý krátký časový okamžik dosáhnout společného cíle, třeba jako je vypravení se ven. Od zavelení k odchodu k odchodu samotnému vede dlouhá cesta. Se splněním tohoto úkolu by se mohl pochlubit i zkušený manager. Vždyť tam se jedná o time management, řízení, plánování, organizování, vyrovnávání se se stresem, motivaci členů týmu, kontrolu i řešení konfliktů. Někdy se naše chystání ven pořád dokola zvrtává, třeba tím, že nejmenší potřebuje neplánovaně přebalit, dva starší se začnou hádat o ani nevím co a nejstarší se urazí, že nikam nejde. To mám pak chuť celou akci odvolat a zůstat doma.

 
Hlídání se těžko shání 

"Tak to už vám nikdo nepohlídá" mi řekla kamarádka, když se dozvěděla, že čekáme třetí. A vypadá to, že nebyla daleko od pravdy. Všechny tři děti byly zatím hlídány jen na pár hodin. Uvidíme časem, jak se bude toto téma vyvíjet. Jedna z možností je děti rozdělit mezi více hlídačů. Snad se alespoň občas taková akce podaří třeba i na víkend, abychom si s manželem mohli vyrazit. Vzhledem k tomu, že pořád kojím a nejmenší je na mě hodně fixovaná, nemám moc šancí se někam dostat sama. Neříkám, že mi to vadí, ale vyjít občas ven sama je povznášející změna. Hlavně ve dnech, kdy je manžel na služebce a já mám pocit, že jako samostatný jedinec už ani neexistuju. 


Domácnost není nikdy uklizená

Stav roztahanosti hraček  je u nás na takové úrovni, že si občas říkám, že to už snad ani uklízet nebudu, počkám tak sedm let a pak to rovnou všechno vyhodím. Moje rychlost úklízení je prostě nižší než jejich rychlost dělání nepořádku. I ta celková péče o domácnost nějak drhne. Moje denní výkonnost v domácnosti se měří podle toho, jestli je umyté nádobí. Tento ukazatel si zavedl můj muž. Neptejte se, jak k němu došel. Je to chlap a má svůj pohled na věc. (Podotýkám, že proti mužům vůbec nic nemám. Jsou to většinou docela milí lidé :-) Ale i já vím, že nádobí je potřeba umýt. (Ano, nemáme myčku, hrůza. Ale náprava je v plánu.) Už už sahám po houbičce, ale v tom zapípá pračka. Vrhám se tedy k pračce, vytahuju prádlo a začínám věšet, aby nezatuchlo. (Jo, ani sušičku nemáme, jsme trapní.) Je čas svačinky, takže krájím jablka na dílky. Konečně stojím u dřezu, pouštím vodu a v tom si uvědomím, že se mi chce šíleně čůrat. Tři porody v pěti letech udělaly své, takže musím jít hned, jinak by se stalo neštěstí. Na záchodě zjišťuju, že se zase někdo netrefil, dávám se tedy do mytí záchodu. Cestou do kuchyně si do nohy vrazím figurku dinosaura. Naštvaně ji odnáším do děckého pokoje, kde zjistím, že se po zemi válí plastelína. Zkázu jdu likvidovat. Jen co nakojím a vyřeším tahanici o plastového koníka, jdu na to nádobí. Pohled mi zabloudí pod stůl, kde to po snídani vypadá, jako by někdo nasypal slepicím. To vyluxuju pak. Ale už se blíží čas oběda a nekoupila jsem skleničku pro malou. Takže jdu něco vařit a rovnou už i pro ostatní. Tak to nábobí umyju až po obědě, jestli se mi bude chtít a nepůjdeme raději ven. No zase bude vidět, že jsem celý den nic nedělala :-)

(Skoro) pořád je alespoň jedno dítě vzhůru 

Obzvlášť teď o prázdninách, kdy starší dvě nejsou ve školce, je den jako jedna nekonečná jízda. Připadám si jako učitelka, kuchařka a uklízečka v jednom. Jen co udělám jednu věc, splním požadavek jednoho, za pár minut je tady další s dalším přáním. Potřebovala bych alespoň jednu pořádnou přestávku. Takhle mám pocit, že si nemůžu ani pořádně vydechnout a věnovat se nějaké delší činnosti, třeba jako je relaxační vytírání podlahy nebo odpočinkové mytí oken. Kdyby alespoň večer byl klid, ale to ani náhodou. Zajímalo by mě, jak to dělají ostatní rodiče více dětí, ale nám se moc nedaří sladit jejich spánkový režim. Tady je úplná spánková anarchie. Mají každý jiný biorytmus. Jeden je ranní ptáče, druhý noční sova a třetí se zatím profiluje. Výsledek je ten, že všichni tři spí jen mezi desátou večerní a šestou ranní (bývala to dlouhou dobu pátá, šestá je luxus). V té době mi začíná dospělácký život, můžu se oddávat divokým večírkům, vyrážet do barů, jít do kina, tančit, dívat se na jiné filmy, než jsou pohádky nebo jen psát blog nebo si alespoň číst. Teoreticky. Prakticky dělám jediné. Jdu se umýt a spát. 

Na základě současného stavu a mého vnitřního pocitu jsem došla k pevnému stanovisku, že tři děti jsou pro mě strop a víc už ani ťuk. Pokud si někdo říká, jak můžeme zvládat tři děti, tak já si tohle říkám u čtyřdětných. Co jsou to za lidi, že zvládají čtyři nebo více dětí! Nechápu.

Znáte někoho se třemi nebo více dětmi? Kolik dětí plánujete vy?

Výchova manželů v Čechách

Opravdu by mě zajímal váš názor na tohle téma. Nedávno jsem narazila na diskusi, kde se řešilo, jak se manželé (ne)podílejí na péči o domácnost a děti. Četla jsem se zaujetím a nakonec jsem se i velmi zasmála.

Většinu diskutujících tvořily zoufalé manželky, jejich manželé považují chození do zaměstnání a přinášení výplaty za maximum a domácí práce i starost o děti do svých povinností nezahrnují. Menší skupinou v diskusi byly provokativně se chlubící manželky, jejich manželé hned po návratu z práce radostně uklízí a kdyby měli mléčné žlázy, tak v noci nejen k dětem vstávají, ale i kojí. V zanedbatelné menšině byly ty ženy, které mají sice na starosti samy celou domácnost a děti, ale vyhovuje jim to. A u komentáře jedné z nich jsem musela přestat číst, protože se mi oči zalily slzami, smíchem. "Já jsem svou roli přijala dobře. Nevím, co bych si myslela, kdyby začal mýt nádobí. To by se u mě asi shodil." Já naopak manželovi říkám, od té doby, co máme děti, že mě nejvíc vzruší, když ho vidím uklízet:-) Mírná nadsázka, ale v jádru velká pravda. Množství síly není nekonečné a čím víc toho zastane on, tím víc mě zůstane energie na další věci.

Ideál

Je jasné, že na roli muže v domácnosti se názory různí stát od státu a hlavně od rodiny k rodině. Naštěstí v dnešní době už je docela běžné, že se muž podílí na úklidu. Ale v některých rodinách se pořád pěstuje ten zastaralý koncept, že muž je živitel, nemusí doma nic dělat a žena patří do kuchyně. Jako takhle. Pokud nejsou děti, tak, co si pamatuju, ta domácnost moc nevyžaduje. Ale s dětma, obzvláště těma velmi aktivníma a nespavýma, se vše mění. I když myslím, že na mateřské to pořád jde, aby byla valná většina domácích prací na ženě. Odhaduju, že nejkritičtější musí být návrat ženy do práce. Což by při nezapojení muže znamenalo po dni v práci nastoupit druhou směnu s dětma a domácností. A to už se vážně nedá. Jak se říká, sterého psa novým kouskům nenaučíš, takže jediná možnost je vychovávat dobré manžely už od dětství. Nepusluhovat, mamahotel zavřít co nejdříve a naučit, že domácí práce jsou úplně běžné činnosti, jako třeba čištění zubů. Někde jsem četla, že hlavním úkolem muže je to, aby jeho žena byla šťastná. Což si myslím, že je úplně geniální poučka. Muži se totiž tahle snaha pak několikanásobně vrátí. A jsou šťastní všichni.

Realita:-)

Teď mych měla prásknout, jak to funguje u nás. Někdy líp, někdy hůř, ale řekla bych, že jsme se naučili sladit, a můj a manželův podíl na domácnosti a péči o děti do sebe zapadá jako puzzle a tvoří tak uspokojivý celek. Nejvíc jsme bojovali na poli brzkého ranního vstávání s dětmi. Nevyhrála jsem, ale vynahradila jsem si to zase jinde. Moc oceňuju, že manžel umí vařit, líp než já, takže o víkendu se většinou ke sporáku staví on. A myslím, že je to navíc i velmi výchovné pro děti, když vidí, že tatínek uvaří a maminka jen sedí a čaká, až ji jídlo přistane na talíři.

A jak to vidíte vy, milé čtenářky? Díváte se při výběru budoucího manžela i na to, jaký má názor na úlohu muže a ženy v domácnosti a v budoucí rodině? Řekla bych, že je to sakra důležité kritérium.