Pravda o životě se třemi dětmi

Přes devět měsíců mám "na krku" tři děti, takže bych už mohla trochu zabilancovat a tuto radostnou dobu zhodnotit. Pokud si myslíte, že mít tři děti musí být hrozné, tak jste na omylu. Je to ještě horší!

Ne kecám, nebojte, zvládat všechny povinnosti kolem není až takový problém. Ono hodně záleží na tom, jaký já mám den. Jak se vyspím a jak se cítím. Někdy stihnu všechno perfektně na 150%, mám navařeno, napečeno, naklizeno, jdeme dvakrát ven a ve výchově jsem vzorem moderního partnerského rodiče. To si pak dávám titul Matka roku, plácám se po rameni a uvažuju o čtvrtém dítěti. Ale pak příjde den, kdy jsem úplně mrtvolná, ploužím se po bytě, jak tělo bez duše a jsem ráda, že dětem dám něco k jídlu, hrozím vařeškou a ven se dostaneme jen na chvíli. 

Takže jaké to tedy je, žít se třemi dětmi? Samozřejmě krásné! Nekonečná rodinná pohoda, pocit, že vás bude mít vždy někdo rád a jistota zajištění na stáří. Tak a teď pryč od sluníčkaření k realitě. Obecně vzato, se třemi dětmi je tak nějak všeho víc. Víc špinavého prádla, víc mazlení a objímání, víc drobků na zemi, víc mluvení, víc jídla, víc dohadování, víc smíchu, víc únavy, ale i víc radosti (neřazeno podle důležitosti). Našeho rozhodnutí pro tři děti určitě nelituju, ale je tady několik praktických komplikací, které mi trochu sužují běžné dny.

Dohodnout se na společném programu je těžší

Čím více lidí (dětí), tím více názorů a představ o spoleně stráveném čase. Já chci jít ven, jedno dítě chce taky, druhé nechce a jedno mezitím usne. S takovou se daleko nedostaneme. Jakožto velká zastánkyně domokracie, snažím se demokratické principy vnášet i do našeho rodinného života. Každý má právo vyjádřit svůj názor a říct, co se mu líbí, nelíbí, co by chtěl a nechtěl. Nesmí omezovat svobodu ostatních a naopak. Bohužel uvést toto do praxe je nadlidský úkol. Proto si často nakonec přikloním spíš k diktatuře. 

Vypravit se ven je oříšek

K zátěžovým patří takové situace, kdy je potřeba za určitý krátký časový okamžik dosáhnout společného cíle, třeba jako je vypravení se ven. Od zavelení k odchodu k odchodu samotnému vede dlouhá cesta. Se splněním tohoto úkolu by se mohl pochlubit i zkušený manager. Vždyť tam se jedná o time management, řízení, plánování, organizování, vyrovnávání se se stresem, motivaci členů týmu, kontrolu i řešení konfliktů. Někdy se naše chystání ven pořád dokola zvrtává, třeba tím, že nejmenší potřebuje neplánovaně přebalit, dva starší se začnou hádat o ani nevím co a nejstarší se urazí, že nikam nejde. To mám pak chuť celou akci odvolat a zůstat doma.

 
Hlídání se těžko shání 

"Tak to už vám nikdo nepohlídá" mi řekla kamarádka, když se dozvěděla, že čekáme třetí. A vypadá to, že nebyla daleko od pravdy. Všechny tři děti byly zatím hlídány jen na pár hodin. Uvidíme časem, jak se bude toto téma vyvíjet. Jedna z možností je děti rozdělit mezi více hlídačů. Snad se alespoň občas taková akce podaří třeba i na víkend, abychom si s manželem mohli vyrazit. Vzhledem k tomu, že pořád kojím a nejmenší je na mě hodně fixovaná, nemám moc šancí se někam dostat sama. Neříkám, že mi to vadí, ale vyjít občas ven sama je povznášející změna. Hlavně ve dnech, kdy je manžel na služebce a já mám pocit, že jako samostatný jedinec už ani neexistuju. 


Domácnost není nikdy uklizená

Stav roztahanosti hraček  je u nás na takové úrovni, že si občas říkám, že to už snad ani uklízet nebudu, počkám tak sedm let a pak to rovnou všechno vyhodím. Moje rychlost úklízení je prostě nižší než jejich rychlost dělání nepořádku. I ta celková péče o domácnost nějak drhne. Moje denní výkonnost v domácnosti se měří podle toho, jestli je umyté nádobí. Tento ukazatel si zavedl můj muž. Neptejte se, jak k němu došel. Je to chlap a má svůj pohled na věc. (Podotýkám, že proti mužům vůbec nic nemám. Jsou to většinou docela milí lidé :-) Ale i já vím, že nádobí je potřeba umýt. (Ano, nemáme myčku, hrůza. Ale náprava je v plánu.) Už už sahám po houbičce, ale v tom zapípá pračka. Vrhám se tedy k pračce, vytahuju prádlo a začínám věšet, aby nezatuchlo. (Jo, ani sušičku nemáme, jsme trapní.) Je čas svačinky, takže krájím jablka na dílky. Konečně stojím u dřezu, pouštím vodu a v tom si uvědomím, že se mi chce šíleně čůrat. Tři porody v pěti letech udělaly své, takže musím jít hned, jinak by se stalo neštěstí. Na záchodě zjišťuju, že se zase někdo netrefil, dávám se tedy do mytí záchodu. Cestou do kuchyně si do nohy vrazím figurku dinosaura. Naštvaně ji odnáším do děckého pokoje, kde zjistím, že se po zemi válí plastelína. Zkázu jdu likvidovat. Jen co nakojím a vyřeším tahanici o plastového koníka, jdu na to nádobí. Pohled mi zabloudí pod stůl, kde to po snídani vypadá, jako by někdo nasypal slepicím. To vyluxuju pak. Ale už se blíží čas oběda a nekoupila jsem skleničku pro malou. Takže jdu něco vařit a rovnou už i pro ostatní. Tak to nábobí umyju až po obědě, jestli se mi bude chtít a nepůjdeme raději ven. No zase bude vidět, že jsem celý den nic nedělala :-)

(Skoro) pořád je alespoň jedno dítě vzhůru 

Obzvlášť teď o prázdninách, kdy starší dvě nejsou ve školce, je den jako jedna nekonečná jízda. Připadám si jako učitelka, kuchařka a uklízečka v jednom. Jen co udělám jednu věc, splním požadavek jednoho, za pár minut je tady další s dalším přáním. Potřebovala bych alespoň jednu pořádnou přestávku. Takhle mám pocit, že si nemůžu ani pořádně vydechnout a věnovat se nějaké delší činnosti, třeba jako je relaxační vytírání podlahy nebo odpočinkové mytí oken. Kdyby alespoň večer byl klid, ale to ani náhodou. Zajímalo by mě, jak to dělají ostatní rodiče více dětí, ale nám se moc nedaří sladit jejich spánkový režim. Tady je úplná spánková anarchie. Mají každý jiný biorytmus. Jeden je ranní ptáče, druhý noční sova a třetí se zatím profiluje. Výsledek je ten, že všichni tři spí jen mezi desátou večerní a šestou ranní (bývala to dlouhou dobu pátá, šestá je luxus). V té době mi začíná dospělácký život, můžu se oddávat divokým večírkům, vyrážet do barů, jít do kina, tančit, dívat se na jiné filmy, než jsou pohádky nebo jen psát blog nebo si alespoň číst. Teoreticky. Prakticky dělám jediné. Jdu se umýt a spát. 

Na základě současného stavu a mého vnitřního pocitu jsem došla k pevnému stanovisku, že tři děti jsou pro mě strop a víc už ani ťuk. Pokud si někdo říká, jak můžeme zvládat tři děti, tak já si tohle říkám u čtyřdětných. Co jsou to za lidi, že zvládají čtyři nebo více dětí! Nechápu.

Znáte někoho se třemi nebo více dětmi? Kolik dětí plánujete vy?