Můj život s břichem

Čtu články od Zuzky, ve kterých popisuje své těhotenství týden po týdnu a řekla jsem si, že taky musím něco sepsat. Ale nečekejte žádné romantické chystání výbavičky a klidné čekání na porod.

Tak čím bych začala. Asi tím nejzřetelnějším, což je moje břicho. Je fakt velké. Tak velké, že si lidi myslí, že každou chvíli porodím. Přitom mám čas ještě do konce října. Břicho mi překáží, špatně se mi ohýbá a předklání, takže bych nejraději všechny činnosti, které se musí dělat v metru nad zemí, úplně vynechala. Problém je v tom, že většina věcí se odehrává právě v tom metru - dvě malé děti, hračky poházené po zemi, drobky ... Potíž je i s údržbou spodní poloviny těla. Některé části můžu vidět už jen se zrcátkem. Raději nebudu rozebírat, jak to dopadlo, když jsem požádala o úpravu manžela. Na kontrole u gynekologa jsem se hambou málem propadla. Mazlení s dětmi taky není nic moc, připomíná spíš zápas, ve kterém se bráním před útočníky. Překulit se v noci z jednoho boku na druhý dá taky zabrat, takže celkově vzato, moje velké břicho vyhovuje jen miminku, které si v něm udělalo perfektní fotbalové hřiště.

Když se trochu předkloním, vidím si na špičky:-)

Jak už jsem psala, do porodu je ještě času dost, ale už se mi začíná ozývat špatné svědomí kvůli výbavičce. Až na pár maličkostí mám asi všechno, jen je potřeba to vyštrachat z úkrytů, vyprat a vyžehlit. Abych zahnala dotěrné myšlenky, začala jsem pomalu pořizovat věci potřebné do porodnice. Koupila jsem poporodní kalhotky a jupí, už mám hned lepší pocit:-)

Kapitola sama pro sebe je výběr jména. Vypadá to tak, že jméno budeme vybírat až v porodnici. Miminko se narodí, podíváme se na něj a zajásáme: "To je přece Zuzanka!" Pořád jen rozšiřuju seznam a ani jedno jméno není to jediné pravé. Manželovi výběr jména problém nedělá. Tak jako v předchozích případech, má i teď celkem jasno - Karolína. Já se zmítám mezi Anetou, Elen, Ditou, Emou, Valentýnou, Tinou, Laurou a nevím čím ještě. Jak tohle dopadne?

Občas mám stavy a stahy, jako by to už mělo přijít. Podle doktora je ale vše v pohodě, takže co blbnu. Minule mě docela naštval. Prý moc rychle přibírám. Což je podle mě nesmysl. I když se ráda najím a včera v zrcadle jsem si všimla, že mám zadek už trochu jako Kim Kardashian (jen bohužel o dost povislejší), pohybu mám až moc. To třeba jako před pár dny, kdy jsem sprintovala přes celé náměstí a u toho řvala "Stůj, stůj!" (Ty tříleté děti už umí děsně rychle pelášit a jsou pořádně tvrdohlavé). Prostě asi osm kilo nahoře, což je v normě. Chybí mi můj brněnský doktor, bůů.

Zdá se mi, že já sama se začínám měnit na miminko. Několikrát za den bych si nejraději poležela v měkkých peřinkách (Bohužel nejmladší členové rodiny pro tohle nemají vůbec pochopení.) Večer chodím spát z celé rodiny jako první, klidně i v osm. Oblíkám se najraději do něčeho pohodlného, volného a světlého. Vadí mi hlučno a zakouřeno. Mám ráda, když mě někdo pochová a taky si občas pobrečím. No snad to nedotáhnu až k plínkám.

A to je tak vše. Ještě můžete čekat článek na porodní téma. Vyštrachala jsem zajímavou retro knížku o těhle věcech, ve které se řeší i můj obávaný příliš rychlý porod - pokud k tomu dojde někde v lese na procházce, pupeční šňůra se prý nemá přetínat kamenem. Tak jsem hned klidnější, že to vím. A taky vám ukážu jeden obrázek, který znázorňuje skutečnou podobu porodu.:-)

Tímto zdravím všechny těhotné! Netěhotné taky, ale míň, protože jim teď závidím, že si můžou poležet na břiše;-)