Když mi nebylo ani dvacet, se ségrou jsme se dívaly na seriál Sex ve městě. V jednom díle se ukázalo, že je Carrie a jejím kamarádkám už dost přes třicet. Podívaly jsme se na sebe zděšeně: "Takové vykopávky!"
Už mezi ně patřím taky a zjistila jsem, že se stejně, jako Carrie, být vykopávkou vůbec necítím. I když připouštím, že mě za ni mnozí určitě považují :-)
Nedávno jsem byla na oslavě kamaráda, který má taky jako já, 36. U piva jsme rozebírali děti, domy, práci, ale taky třeba zvracení z okna, takže ještě pořád nejsme tak vážní a upjatí, tedy jestli vůbec někdy budeme. Témata, jako první rande nebo problémy ve škole, už máme ale určitě za sebou. S postupujícím časem se osazenstvo našeho stolu začalo vytrácet a já jsem zbyla z žen poslední. Před půlnocí jsme, čtyři chlapi a já, vyrazili do místního klubu, kde právě probíhala party s příznačným názvem - oldies. Program jako stvořený pro nás, dalo by se říct. Hity z konce minulého století mě přenesly do mého mládí a na povrch vypluly dávné vzpomínky na protančené noci. Tančila jsem i tentokrát, trochu. Kdyby mi bylo 26, nešla bych domů před třetí, ale protože už mám 36 a k tomu tři děti na krku, zmizela jsem o půl jedné. Škoda. Noc byla rozjetá skvěle. Podle množství vypitého alkoholu (ne u mě) a dobré nálady si jsem jistá, že chlapi určitě pařili až do rána, tančili svlečení do půl pasu kolem tyče a náhodně kolem-tančící dívky jim za kalhoty házely deseti koruny. Už se těším, až vyrazím někdy příště a snad zůstanu déle. Musím vyzkoušet, jestli to vydržím a neusnu u baru.
A jaké to tedy je mít 36?
Jak bych vám to tak nejvýstižněji podala - tento věk je prostě úplně nejlepší. Teoreticky pořád ještě můžete vypadat dobře a přitažlivě, možná konečně objevíte svůj bod G (to platí jen pro ženy:-), zdraví vám ještě slouží, měli jste dost času na vystudování dvou vysokých, rozjetí kariéry, procestování půlky světa, odhalení tajemství smyslu života, založení rodiny a vybudování vlastního bydlení. Je fakt, že všechno najednou stihli jen ti největší borci a najdou se i takoví, kteří nedali ani jednu položku ze seznamu. Přiznejme si, že je tady i druhá možnost a to ta, že už máte v tomhle věku několik pořádných vrásek a ve vlasech možná převažují šediny, taky vám tu a tam něco visí, paže, zadek, prsa nebo všechno najednou. Kariéra se až tak moc nevyvedla, cestovat jste nestihli, bydlíte v podnájmu a možná se můžete i rozvádět. Tento věk jednoduše obnáší tolik možností, až z toho jde člověku hlava kolem. Stále je ale čas vše napravit, pořádně se do toho obout, aby v té další dekádě bylo bilancování příznivější.
Pořád vím, že nic nevím, ale na pár věcí jsem už přišla:
Není toho moc, příchod moudrosti pořád ještě očekávám, snad někdy dorazí :-)
A ještě něco. Ono stejně nakonec na tom věku nezáleží. Občas si člověk možná posteskne, že život ubíhá a čas se krátí, ale hlavní je něco jiného. Důležité je, zda člověk žije takový život, jaký si přeje žít, a ne kolik mu je let. Nakonec tak může být čtyřicátník, který si plní sny, mnohem spokojenější, než třicátník, který se ještě pořád hledá. Ubíhající čas je to jediné, co máme všichni stejné. Rozdíl je jen v tom, jak ho využijeme.
Jak bych vám to tak nejvýstižněji podala - tento věk je prostě úplně nejlepší. Teoreticky pořád ještě můžete vypadat dobře a přitažlivě, možná konečně objevíte svůj bod G (to platí jen pro ženy:-), zdraví vám ještě slouží, měli jste dost času na vystudování dvou vysokých, rozjetí kariéry, procestování půlky světa, odhalení tajemství smyslu života, založení rodiny a vybudování vlastního bydlení. Je fakt, že všechno najednou stihli jen ti největší borci a najdou se i takoví, kteří nedali ani jednu položku ze seznamu. Přiznejme si, že je tady i druhá možnost a to ta, že už máte v tomhle věku několik pořádných vrásek a ve vlasech možná převažují šediny, taky vám tu a tam něco visí, paže, zadek, prsa nebo všechno najednou. Kariéra se až tak moc nevyvedla, cestovat jste nestihli, bydlíte v podnájmu a možná se můžete i rozvádět. Tento věk jednoduše obnáší tolik možností, až z toho jde člověku hlava kolem. Stále je ale čas vše napravit, pořádně se do toho obout, aby v té další dekádě bylo bilancování příznivější.
Pořád vím, že nic nevím, ale na pár věcí jsem už přišla:
- čas opravdu ubíhá, nejde vrátit a některé věci se těžko napravují,
- pokud člověk něco chce, je nejlepší s tím začít hned,
- pozitivní přístup je ten jediný možný,
- na věcech nezáleží, na lidech ano.
Není toho moc, příchod moudrosti pořád ještě očekávám, snad někdy dorazí :-)
A ještě něco. Ono stejně nakonec na tom věku nezáleží. Občas si člověk možná posteskne, že život ubíhá a čas se krátí, ale hlavní je něco jiného. Důležité je, zda člověk žije takový život, jaký si přeje žít, a ne kolik mu je let. Nakonec tak může být čtyřicátník, který si plní sny, mnohem spokojenější, než třicátník, který se ještě pořád hledá. Ubíhající čas je to jediné, co máme všichni stejné. Rozdíl je jen v tom, jak ho využijeme.
Jak vnímáte věk vy? Jste spokojení tam, kde jste?
