Ach ty děti!

V komentářích u poslední giveaway hodně z vás píše, že máte rádi články o dětech. Tak tady opět jeden je. Odkryje zase více z pravdy o životě s dětmi. S mnoha dětmi.

Často mě někdo polituje. Prý mi nezávidí nebo mě označí za obdivuhodnou. Nebo když jdu s kočárkem a z každé strany se drží jedno dítě a někdo nás předbíhá, otočí se a podívá se na mě. Asi chce vidět tvář toho blázna, který si pořídí tolik malých dětí. Nechápu, proč. Nebo mám růžové brýle a tu hrůzu nevidím?

Na litování jsem už ale docela zvyklá. Tehdy, když začalo být zjevné, že naše první sotva chodící dítě dostane v blízké době sourozence, mě sousedky, prodavačky v obchodě a další zkušené moudré ženy litovaly a vyprávěly své zkušenosti s brzy po sobě narozenými dětmi, jak se zhroutily a jak musela celá rodina pomáhat, jak se dalo. Nakonec mi bylo jako útěcha řečeno, že to bude dobrý, oni si alespoň pohrajou. Teď si s odstupem času nejsem jistá, jestli spíš neříkaly, že se pobijou a já budu mít klid. Protože poslední dobou to spíš vypadá na tu druhou možnost. Starší dcerka se po půl roce pasivního snášení provokací a pošťuchování od mladšího nezdárného bratra naštvala a několikrát ho pěkně zmydlila. Párkrát jsem je od sebe musela trhat jako dva vzteklé psy. A zdá se, že si svou pozici ubránila a šarvátek je o něco méně. Naštěstí si většinu času opravdu pěkně a společně hrají. K oblíbeným patří třeba hra na zabijačku, kdy je jeden z nich prase a druhý řezník. To si nanosí nástroje z kuchyně (nože raději schovávám) a jdou na to. Nebo skákání na posteli v ložnici, to je taky oblíbená hra. Novinkou je podlézání pod napínacím prostěradlem a hledání cesty ven. 

Co se týká hraček, tak z té tuny krámů, která našim bytem za jejich krátké životy prošla, je nejoblíbenější Duplo. Duplo není krám, Duplo mám ráda, tedy až na chvíle, kdy na něj v noci stoupnu. To pak úpím. Dupla máme doma asi sto kilo a pořád je to málo. Hrady by měly být vyšší, nejlépe až do stropu. Posledním novým přírustkem je sada Duplo Školní autobus z eshopu Feedo.cz. Hrát si s Duplem baví i mě, takže stavíme všichni.

Společných her se, zatím jako pozorovatel, účastní i naše nejmenší. Starší děti ji milují a zahrnují ji pozorností. Taky svým způsobem mají vliv na její vývoj a pokroky. Jako třeba minule. Maličká ležela na zemi na dece v obýváku a pozorovala dění. Synáček skákal na gauči. Důrazně jsem se mu snažila vysvětlit, že jestli okamžitě nepřestane, z gauče vyskáčou všechny péra a budeme sedět na zemi, což ho samozřejmě přimělo skákat ještě víc. A v tom se ozval hlasitý hurónkský smích. Až po chvilce mi došlo, že se to směje naše nejmenší. Její první hlasitý smích. První smích je životní milník, asi jako promoce nebo první svatba. Chtěla jsem si ho pořádně užít, takže šly moje výchovné snahy stranou a začala jsem malého raubíře podněcovat k dalšímu skákání. V tu chvíli přestal, protože to už není žádná zábavná rebelie, ale plnění maminčina přání a to on ze zásady nedělá.

Už začíná být hezky, takže se většina her přesune ven. Občas se stane, že se procházka až tak nevydaří, tedy z mého pohledu, a pak je zábava čištění dítěte od bahna.

Někde jsem četla pěknou větu, že mateřská láska je to, co se rozvine, když děti usnou. Můžu se pod to podepsat. I když má člověk občas chuť je přetrhnout, pořád je má rád a udělal by pro ně první poslední. Pěkně si to na nás ta příroda připravila.

Pokud máte děti, je to u vás podobné? Taky si hrajete s Duplem, výchova se vám moc nedaří, ale z nějakého iracionálního důvodu vás to celé těší?